Ne, nemyslím to až tak dogmaticky. Ale ve skutečnosti tomu tak je. Internet je plný tipů, co s dětmi lze dělat. Bohužel ve většině případů u toho musí být i rodič. A to věci víc komplikuje než by jim pomáhalo. Proč? Protože toho času máte omezeně. Co je tedy náš recept pro otázku, jak zabavit děti doma?

Hraní jako kroužek

Společné hraní je samozřejmě součást našeho dne, ale na druhou stranu, ne každého dne. Život pohromadě totiž není o věčném „hraní“. Je to prostě jen život. Hraní je cokoli. Vaření, žehlení, skládání prádla, třídění kolíčků podle barvy při věšení prádla, luxování, úklid, mytí vany … Moje cílená tvorba s dětmi lze v tomto kontextu chápat spíš jako „kroužek“. Jen za něj nedostávám zaplaceno a není v pravidelné hodiny či dny. Užijeme si ho i tak.

Stres dobrou matku nedělá

Zpočátku jsem doma dost trpěla tím, že na své děti nemám dost času. Vždyť přeci budou mít trauma, když se jim nebudu věnovat! Takže jsem všeho nechala a se sevřeným hrudníkem předstírala přítomnost u skládání kostek či jiné bohulibé činnosti. Asi jsem divná, říkala jsem si. Nebavilo mě si hrát, protože při pohledu na studený sporák, kopu prádla nebo neumytou hlavu jsem věděla, že to prostě nestíhám. To jsem tak neefektivní? Vrčela jsem, mračila se a byla nervózní. To mi příliš náladu nezlepšovalo.  Jsem si celkem jistá, že v tuhle chvíli jsem rozhodně nebyla matkou k natulení. „Jak zabavit děti doma?“ kladla jsem si neustále dokola otázku.

Chceš si hrát?

Jednoho dne jsem řekla dost. Chceš si hrát? Dobře, ukážu ti, jak si hraju já. Pomaloučku, polehoučku jsem je vpouštěla do světa dospělé matky, která během dne musí obstarat domácnost. Jednoduše uvařit, sklidit, nakrájet jablko, uklidit, vyprat, uklidit, utřít cosi rozlitého. Zkrátka tisíc a jedna činnost, která ve finále není ani trošku vidět. Jenže bez ní to nefunguje. Bylo pro mne překvapením, že se děti připojovaly a odpojovaly. Největší dar? Když dcera v 10 letech poprvé sama (pod mým lehce nervózním pohledem) uvařila oběd, když se samy nabízejí k pomoci a aktivně se zapojují.

Práce s domova? I to je hra

Velkou výzvou bylo, když jsem kromě běžných domácích činností přivedla do svého života práci. Přišlo to nenápadně. Ale jak šel čas, přibývala. Už to nebyla jen „zábava při mateřské“, ale regulérní výdělek. A ten se musel do života nějak vetknout. Práce je má radost, která mě naplňuje zase v jiném směru. Protože u ní sedím u počítače a cosi ťukám, děti občas přišly, vylezly na klín, koukaly na neznámá písmenka, a pak zase slezly a šly si po svém. Někdy vyžadovaly pozornost víc, pak jsem práci jednoduše přerušila a vyřídila „mateřské“ povinnosti.

Společně i vedle sebe

Každý den rozhodně není posvícení. Někdy to zatraceně dře. Přesto je většina společných dní v nějakém rytmu, kdy trávíme čas společně i vedle sebe. Ano, vyrábíme, tvoříme, hrajeme stolní hry, tulíme se u pohádky, skládáme lego, děláme fyzikální pokusy a kde co, ale ne za každou cenu a ne vždy to probíhá se mnou. Někdy jsem jen poradní orgán a ťukám si své články vedle nich, jindy mám zapatlané prsty od lepidla a tvořím s nimi.

Co nás „nehraní“ naučilo?

• Že hra může být víceméně cokoli.
• Že trávit spolu čas neznamená „jen“ hru.
• Že zábava lze najít i v běžné denní činnosti.
• Že se máme rádi, i když ten den děláme každý své věci.
• Děti se umí zabavit samy.
• Pokud jedno dítě vyžaduje pozornost, to druhé je schopné se zabavit samo hrou.