Tento citát jsem kdysi někde zahlédla. Zůstala jsem nad jeho moudrostí tenkrát chvilku stát. Ano, tak jednoduché to je. Vnitřní pocit, že být doma je trest se sice úplně nerozplynul, ale rozhodně ztratil na síle.

Patřím mezi lidi, kteří rádi poznávají jiné lidi. A k tomu patří i cestování. Většina mého dospělého života se okolo cestování točila. Nejednalo se o žádnou velkou exotiku, stačilo mi vyjet si na výlet. Občas za hranice. Možná všedních dnů. Vrcholem mých cestovatelských snah byla řada výletů za energeticky zajímavými místy Evropy a světa. Spojila jsem cestování a osobní rozvoj.

Hlavně sama

Dovolila jsem si odjet sama. Tedy sama bez rodiny, s partou lidí s podobnými zájmy a nadšením pro věc. Ani chvilku jsem neuvažovala, že bych rodinné příslušníky brala s sebou. Může se to zdát jako sobecké, přesto jsem to tak cítila. Byla jsem rodině k dispozici většinu svého času. Teď jsem potřebovala čas na sebe. Během té doby jsem domů poslala pár fotek, ale nevolala ani nekontrolovala, co se děje. Nicméně jsem vděčná nejen svým rodičům, že byli schopni vykrýt mou nepřítomnost, ale i manželovi, který mě svým osobitým způsobem podpořil. Tyto cesty mi pomohly nejen poznat nová místa, ale hlavně sebe.

Mnoho v jednom

Věřím, že každý se uvnitř skládáme z řady osobností, které by spolu nějakým způsobem měly spolupracovat. Pokud živíme jednu, pak ostatní strádají. A časem udělají revoluci. V mém případě pár revolucí bylo, naštěstí bez krveprolití (jen drobné odřeniny a modřiny) a velkých gest (stále jsem vdaná). Cestovatelka na sebe zřejmě vzala roli zachránkyně všech uvnitř. Právě té jsem totiž byla ochotna naslouchat. Skrze ní mi mnohé došlo. Například, že i toto jsem já. Že je to má součást, aniž by však zrušila ty ostatní.

Cestování jako cesta k jiné já

Dříve jsem skutečně cestovala s myšlenkou „vypadnout na chvíli pryč“. Od všech těch povinností, všednosti, přetížení, frustrace. Ještě první, možná druhá cesta za energickými místy tento náboj nesla. Jenže sotva jsem trošku poodstoupila, zjistila jsem, že mi rodinný život doma nevadí. Jen jsem si nechala přerůst přes hlavu jednu ze svých částí. Bez podpory těch ostatních se skutečně cítila sama, přetížená a naštvaná. Tím, že jsem si prostřednictvím cestování dovolila odstup, oddychla si, padla do postele a spala. Na pódiu stál někdo jiný. Jiná já.

Uvolnění a střídání rolí

Trvalo ještě pár let než mi tento mechanismus došel. Jakmile se to stalo, něco se uvolnilo a ta ohromná potřeba „zmizet“ se zmírnila. Našla jsem svůj rytmus a poslouchám svá vnitřní volání, kdy některá z mých já potřebuje zahrát svůj díl. Odjíždím někdy na víkendové semináře, jindy jdu s kamarádkou na víno a nebo si zacvičit či poslechnout zajímavou přednášku. Bez milosti si dám vanu, když to na mě přijde a nebo uzurpuju oblíbené sušenky. Vím, že tím vyživím to, co zrovna potřebuji.

Jednou z bytostí, která se dere na povrch je i matka domácí. Je to ona, která to v našem bytě přes deset let táhne. Mnoho věcí už umí, jiné se učí a řadu se ne a ne naučit. Každopádně ví, že to doma lze nejen přežít, ale i si to užít.