Proč nebudu pro své děti kámoška

Mým velkým osobním tématem je svoboda. Sama jsem nerada „omezována“, proto jsem dlouho měla pocit, že bych svým dětem měla poskytnout nějakou volnost. Vlastně jsem přesně nevěděla, jak to provést, ale říkala jsem si, že podpořit jejich talenty by nebylo špatné. Jenže jak na to, když je máte naučit, jak funguje společnost? Výchova dětí se zdá jako oříšek.

Hranice

Autoritativní výchova dominovala ve většině rodin mého dětství. Včetně té mé. V té době jsem jistá omezení samozřejmě vnímala a mnohá se mi nelíbila. V určité fázi svého života jsem dokonce měla tendenci tento styl výchovy dětí odsuzovat a svádět na něj kde co. Nyní musím upřímně přiznat, že kromě řady negativních dopadů mi přinesl i mnoho pozitivního. Minimálně mě naučil velmi rychle se orientovat v tom, co je společností podporováno a co naopak způsobuje potíže.

Najít vlastní cestu těmito civilizačními omezeními mi do jisté míry dalo možnost zblízka prozkoumat oblasti jako zodpovědnost, etika a filozofie. Hranice jsou ve světě jednoduše přítomny. Některé mají smysl, u jiných ho nemusíme vidět. Svou roli jako rodiče chápu i v tom, že tato omezení představím svým dětem. Neznamená to souhlas s nimi nebo jejich slepé následování, pouze výuka společensky přijímaných či odmítaných akcí, případně důsledků, které to má. Nechávám jim ochutnat zodpovědnost za své konání.

Návrat jako cesta vpřed

S dcerou jsem se jako prvorodička potýkala s mnoha novými tématy. Zároveň vyplula na povrch řada nedořešených věcí z mého dětství. K tomu přibyl tlak z vnějšku na téma, jak vypadá „moderní výchova dětí“. Jako s většinou věcí, i výchovnou metodu považuji za individuální záležitost každé rodiny. Může nést nějaké podobné prvky, ale protože vztah dítě-rodič je unikátní (díky jejich osobním danostem), je slepé aplikování/následování jakéhokoli stylu pro mne příliš násilné. A hlavně se mi to ukázalo jako nefunkční. Opustila jsem tedy model dělat věci „správně“ a začala hledat, jak to udělat funkčně.

Ne znamená ne

Tisíckrát jsem četla poučky o tom, že máme držet dané slovo. Pak přišlo dítě a já zjistila, kolik toho nabrebentím a nedělám. Jedním z témat bylo „ne“. Časem jsem toto slovo vrátila do našeho rodinného oběhu, ale trvalo mi to. Někdy je ne zkrátka potřeba. Například, když se děti chtějí vrhnout na mé osobní sušenky. I to jsou totiž hranice. Moje. Co je pro mě nejtěžší? Dodržet trest, který jsem určila. Dítě se často po několik slzičkách oklepe a jde prostě dál a já zůstávám s pachutí v ústech a otázkou, zda to takto bylo „správně“. Odpověď neznám.

Prostor na diskuzi není vždy

O mnoha věcech s dětmi nediskutuji. Může se to zdát autoritativní, avšak podle mého chápání světa jsou některé záležitosti otázkou rodičů nikoli dítěte. Není to o schopnosti dítěte pochopit, ale spíš vidět souvislosti. Jak funguje vnější svět ukazuje dítěti rodič. Srozumitelným způsobem by měl dítě naučit, jak vnitřní svět uchopit ve vnějších omezeních. A hlavně, pro samou diskuzi bychom ve finále doma nic nestihli. Ani uvařit, ani být spolu, ani být bez sebe, ani si pohrát, ani udělat úkoly, ani se umýt či vyrazit ven. S jasnými instrukcemi máme rámec, ve kterém se už můžeme pohybovat pro sebe vyhovujícím způsobem. Výchva dětí na něm nestojí, ale pomáhá nám to se orientovat.

Inspirace Nevýchovou

V jednu chvíli jsem se velmi ztotožnila s myšlenkou Nevýchovy. Líbí se mi dodnes. Přesto nezastávám názor, jak jsem již psala, že se s dítětem lze domluvit na všem. Rozhodnout o tom, jakou zmrzlinu si dát je fajn, ale zda se dnes budu nebo nebudu učit už do kompetence mladších dětí rozhodně nepatří. Co dělám je, že naslouchám.  Forma, jakou výuka proběhne nemusí být nutně moje. Někdy děti skutečně přijdou s řešením, které je pro ně schůdnější a pro mne v pořádku. Nicméně to nemění nic na faktu, že se budou učit. Na druhou stranu i já mám své hranice vnímání. A i mně děti určují hranice. Například, pokud něco chtějí vyrábět je pro mne hodně těžké jim do toho nezasahovat a být jim jen technickou oporou, případně bezpečnostním technikem. A „radit“ jen v okamžiku, kdy požádají o pomoc, případně jim radu nabídnout, ale pokud nechtějí, pak jim můj názor nevnucovat. Učíme se tedy od sebe vzájemně. Nejen o hranicích, ale zejména o sobě.

Chaos ve jménu řádu

Může se zdát, že u nás panuje jenom řád, pořádek, jasné příkazy a zákazy. Opak je pravdou. Většinu času vzájemně objevujeme a dáváme si prostor. Pokud však přijde okamžik, že něco nějak „musí být“, například mám pracovní telefonát, zastavujeme na přechodu, potřebuji sundat prádlo, oškrábat brambory a nebo se jdeme učit, diskuze neexistuje. Jak říkám: „Tato varianta není v nabídce.“ A že se jim nechce? Ano, to chápu, ale to není omluvenka. Díky povětšinou jasným hranicím se nám v mnohém život otevřel v nových možnostech. Nezúžil, jak jsem měla strach.

Matka není kámoška

Vím, že mnoho matek to tak má, avšak já cítím, že má role je jinde. Kamarádů budou mít mé děti pravděpodobně víc, ale rodiče jen jedny. Nevím, co je pro ně správné, ale vím, co je správné pro mně osobně. A to je to, co bych jim ráda ukázala. I prostřednictvím nastavení hranic a ctění těch, které nastaví oni mně. Když má dítě něco překonat, mělo by alespoń vědět o co jde a hlavně, „jak to chutná“. Jakým způsobem to v sobě uloží a v budoucnu využijí nechávám na nich. Budu spokojená, když mne v mnoha směrech překonají a budou dělat chyby vlastní, ne opakovat ty mé.