Zbavit se nepotřebného znamená poznat, co chci
Už je to měsíc, co se náš život vydal úplně novým směrem. Máme jedinečnou příležitost poznat, co v životě potřebujeme a co ne. Jenže, někdy je těžké vzdát se věcí, situací, myšlenek, vztahů, o kterých si myslíme, že bez nich to nejsme my. Ano, tento proces znám. Jmenuje se zbavit se nepotřebného. A není snadné jej projít, přesto stojí za to udělat první krok. A pak možná další. U mne začal knihami, aby se následně přesunul do nehmotné sféry.
Co vlastně potřebuji?
Mým prvním porodem nebylo dítě, ale třídění knih. Knihy mám ráda, baví mě jejich vůně, papír, písmenka i šustění stránek. Knihy jsou mou součástí už od doby, kdy jsem se naučila číst. A jak šel čas, štosy přibývaly. První vlna odlivu knih nastala se stěhováním. Jenže prázdná místa byla rázem zaplněna novými přírůstky. Takhle to dál nejde, pochopila jsem jednoho dne. Manžel zbystřil, protože vycítil příležitost. Strávila jsem víkend u skříně, ve sklepě i v krabicích pod postelí a třídila. Některých jsem se vzdát neuměla. Jiné se překvapivě začaly loučit samy. Zbyla hromada těch, o kterých jsem pochybovala. Líbily se mi, přesto jsem věděla, že se k nim nevrátím. Ne proto, že by byly špatné, ale že jejich otisk jsem si uvnitř sebe nesla tak silně, že nebylo nutné se k nim vracet. Když jsem pak rozbalila dárek k narozeninám, kde byla elektronická čtečka, bylo rozhodnuto.
Kniha jako symbol vzdělanosti
Pořád mám knihy (a ne málo). Ale jedná se spíš o kousky, které nelze v elektronické podobě z různých důvodů získat a nebo je stále ještě potřebuji jako hmatatelnou připomínku něčeho. Návštěva knihkupectví je pro mne i nadále těžká. Jak já chápu závislost… Ale znovuobjevila jsem městskou knihovnu a řadu věcí přelouskám v elektronické podobě. Ano, množství přečtených knih je určitým do určité míry symbolem vzdělanosti, avšak zaplněná knihovna není cesta k témuž. Jakmile jsem se zbavila knih, které tam jen ležely, najednou se mi výrazně ulevilo. Najednou na mne nepadala knihovna, ale zářily ty její části, o kterých jsem věděla, proč tam jsou. A podobně je to i v mém dalším životě.
Zbavit se nepotřebného: Co si nosím s sebou?
Některé věci, lidi, situace, mechanismy chování i návyky tam prostě jsou. Mám pocit, že bez nich to nebudu já! Jenže opravdu tam ještě musí být? Nesplnily už svou historickou úlohu, poznamenaly mne a nyní je čas se posunout? Nejde o to, hodit přes palubu přátele, kteří se vydali jinou cestou, ale rozhodně nemá cenu zachraňovat vztahy, kdy při představě setkání máte osypky. A nemusí být jen přátelské, ale i pracovní. Platí to také pro návyky a reakce. Skutečně si tohle ještě myslím, a nebo se jen snažím přizpůsobit? To, že se něčeho držíme nám život často neusnadní. Tedy alespoň mně ho spíš zatěžuje, neboť to vláčím dál, aniž bych tušila, proč a k čemu. Pod tou tíhou pak zapomínám na to, co stojí za to „přečíst“ a vnímat. Tohle jsem pochopila v okamžiku, kdy jsem se stala matkou.
První dítě: Chci pro něj to nejlepší
Příchod dcery na svět byl poněkud dramatičtější a já se ocitla v situaci, kdy dosavadní svět přestal fungovat. Ještě během jejího prvního roku jsem měla pocit, že potřebuji vše, co „správná“ matka k dítěti potřebuje. Výsledek byl jen mé vyčerpání, statistikami popsané papíry A4, hromada věcí, velká dávka stresu a stále nefunkční realita. Přesto trvalo dlouho, než jsem se od toho začala osvobozovat. Odhazovala jsem věci i návyky, svůj dosavadní pracovní život, nefunkční vztahy (manželství vydrželo) a také začala objevovat střípky sebe. Právě tam však začala být cesta skutečně prodíráním růžemi, křovím a občas se zpestřením nějaké divoké zvěře (ano, i ta je mou součástí).
Zbavit se nepotřebného: Odhazování návyků
Narozením dcery se skutečně změnilo mnohé. Nejtěžší stále je nepodlehnout zvyku. Je jednoduché si říct „protentokrát“. Jenže z protentokrát se stává obvykle opět jen zlozvyk, kterého jste se nějakou dobu snažili zbavit. Velkým tématem se ukázalo nastavení vlastních hranic. Kdy ještě je má role mateřská a kdy už to hranicí se služkou? Kdy jsem ve vztahu manželkou a kdy už něčím naprosto jiným: vychovatelkou/matkou/kámoškou? A hlavně, kdy jsou rady/názory ostatní prospěšné a kdy jen nátlakem, že „tak by to přece mělo být“? Stačí občas kouknout do nějaké knihy zaměřené třeba na výchovu (ale lze dosadit cokoli dalšího) a hned získávala pocit, že bez toho mé děti ztraumatizuju, případně jsem totálně neschopná. Opak byl často pravdou…
Kde v tom stojím já?
Obzvlášť v této zkoumací fázi jsem zjistila, že těch pohledů na život je vskutku hodně. Časem jsem začala pro sebe rozlišovat „kecy“ a „inspiraci“. Prázdné rady jsem začala obcházet, inspirací se začala inspirovat, nikoli následovat. Vždyť každý příběh je unikátní, stejně jako směs rodiny. Přesto se jednotlivé prvky mohou hodit. Síla je v přirozeném zařazení do běhu života. Také jsem zjistila, že pokud si nestojím za svým názorem (vybudovaným nějakým procesem), buď uhýbám a nebo útočím. Začala jsem si dovolovat nevědět.
Nyní se dívám, pozoruji svět, okolí, své návyky i reakce. Když to stihnu, občas i myšlenky. Na začátku stálo zastavení (narození dcery). V těchto dnech karantény dostávám další zastavovací šanci, jak k mnoha věcem znovu přistoupit jinak a oprostit se nejen od prachu ve svém bytě, ale i od nánosů, které se uhnízdily v záhybech mého těla a psychiky. I když to někdy zatraceně bolí, přesto je pohyb stále lepší než zavřené oči a zamrzlost v jedné nevyhovující pozici.