Seděla jsem na terase v houpátku a pozorovala tu naši mini zahrádku. Tento pohled mě uklidňuje. Líbí se mi, jak ze semínek či sazeniček něco roste, baví mě být u toho. S kým však mívám „konflikty“ jsou okurky. Koukám na ty dva osamělé kousky. Vypadají zrale. Vzdychnu a jdu si pro nůžky. Jakmile ty dva výpěstky držím v ruce, dojde mi to. Ne vždy všechno dozraje, a když ano je třeba si to užít – včas. Jak je ta příroda moudrá.

Jaro plné nadšení = kam půjdu

Jakmile začne být venku náznakově jarně, už přemýšlím, co letos zasadíme. Plánů mám spoustu, ale většinou skončím u osvědčených bylinek, květin a zeleniny. Ach ty stereotypy, dojde mi. Často volám po změně, a přesto uvíznu u osvědčených metod. Mají v sobě falešný pocit bezpečí. Okurky jsou jasným důkazem. Už se tady na ně zase mračím. Na druhou stranu, jistý optimismus se nedá upřít.

Sázím = myšlenka je na světě

Pokud chci mít nějakou úrodu, musím něco zasadit. To zní tak logicky, pokud mluvíme o rostlinách, že? Tak sázím. Strávím několik dní přípravou truhlíků, kontrolou vnější teploty a sázením. Pak ještě mladé rostlinky párkrát stěhuji dovnitř, ven, dovnitř a zase ven. Jsou křehké a mohly by zmrznout. Zkrátka jsem pozorná, pečující. A co víc, netuším, zda něco vzejde. Ale bez této péče se z nejisté úrody stane jistota neúrody. Jenže u myšlenek a nápadů je to rázem úplně jinak. Jak dokážu být netrpělivá, chci to hned! Nápad přeci už mám a šup, už bych chtěla tu změnu, to, co jsem si vysnila. Jenže stejně jako u okurek, i zde si musím počkat, pečovat…

Relaxace mezi mšicemi = Kde je únosná míra?

Jednu z meditačních technik, kterou vřele doporučuji je likvidace mšic. Vyzkoušela jsem na ně kde co, ale ony to „kde co“ s klidem přežijí. Stejně jako pochybnosti, zda je nápad dobrý, zda to půjde, já jsem dost dobrá atd. Jediným účinným způsobem, jak se mšic alespoň na chvíli zbavit, je prostě ruční likvidace. Sedím pak mezi těmi rostlinkami a ulevuji jim od breberek. Sem tam vyženu i nějakého toho mravence, který si přišel stěžovat, co mu likviduji stádo. Nedám. Je to takový můj rituál, kdy se plně soustředím na činnost a báječně si odpočinu. Pravděpodobně zcela nezvítězím, ale držím to v únosné míře. Přesně jako v životě. Ten můj vnitřní kritik málokdy zmlkne, ale když ho zbavuji potravy, dá se to vydržet a není likvidační.

Okurka v květu = Ohňostroj v hlavě

S každou malou okurčičkou, která na stonku vyraší mám radost jak malé dítě. Roste, hurá. Jaké je pak rozčarování, když za pár dní po těch malých krásných plodech zůstanou jen vysušené trosky. Bývám zklamaná, někdy smutná, jindy vzteklá. Proč? Ptám se. Odpověď neznám. Jenže i v hlavě mám někdy tisíce myšlenek i nápadů, které se rozbíhají všemi směry. Jenže je jich tak moc, že se vzájemně zahubí. Neumím vyživit všechny. Stejně jako ten hubený stonek okurky. Pak si všimnu, že pár jich překonalo kritickou velikost a rostou. Je třeba jít i za svým myšlenkovým voláním. Tudy vede cesta!

Podívej, rostu = Nápad uzrává

Má pozornost se soustředí na ty přeživší okurky. I v mé hlavě bývá jedna nosná myšlenka, která se překlápí do něčeho mnohem víc než jen teorie. Rozvíjí se, sílí, nabízí. Převaluje se a občas se dostane i do snů. Takový byl nápad i tohoto webu. Rostl, já jej pozorovala, přemítala jak a nakonec se tou cestou vydala. A najednou, je tu.

Dozráno = Užij si plodů své práce

Nechce se mi ty okurky vlastně ustřihnout. Chci, aby tam byly a já se z nich mohla těšit. Jenže opět je tu ta věta: „Vše má svůj čas.“ Pokud svůj nápad nerealizujeme v okamžiku, kdy je zralý, začne se kazit. Stejně jako okurka, která ztratí svou svěžest. Místo radosti zbyde jen odpadek. I myšlenka a nápad může v hlavě pořádně zahnívat. Její čas jsme možná minuli, možná si nevšimli, že je zralá. A tak stříhám okurky, plody, které měly sílu dozrát. Někdy je třeba v určitou chvíli něco opustit, ukončit, abychom se mohli vydat dál. A nemusí se nutně jednat o „zlou“ věc. Jindy je třeba udělat si čas a pokochat se tím, co jsme vytvořili. Jak já na to často zapomínám a ženu se vpřed. Kam? Proč, když si úspěchu nestihnu pak všimnout?

Letos máme i dýně = nechme si prostor na překvapení

Držím v ruce okurky a trochu smutně se dívám na ty holé okurkové rostliny. Jako by si i ony vydechly. Zralá okurka je těžká! Špatně se jim nese. Dívám se dál a pohled se mi zastaví na letošním překvapení. Dýně. Ano, nečekaně pěstujeme dýně. Když jsem totiž na jaře přimíchávala kompost z vermikompostéru, byla tam semínka. Netušila jsem, že se to stane, přesto se dýně chytly. Jestli nás potěší nevím, ale minimálně mi to ukázalo, že život je plný překvapení. Je třeba se nechat okouzlit a dát mu šanci.

Uvědomím si, jak moc je příroda a vesmír kolem nás moudrý. Jak nám ukazuje skrze svůj svět paralely k tomu našemu. Stačí se „jen“ dívat. Já si jdu dát tu okurku, která mne tolik naučila.