Je léto. Slunce je dnes na dovolené, stejně jako my a obloha spíš slibuje kvalitní déšť. I tak jsme statečně vyrazili na turistický výlet. Dýchám vůni hor, rozhlížím se, kochám se, fotím. Jdu po cestě, občas ulovím borůvku, někdy popadám dech, jindy se trochu škorpím s manželem. Nemáme signál a nacházíme se v místech, kam ani všudypřítomní cyklisti nemohou. Jsme sami. A v tom to uvidím. Jasně jako nikdy.

Stojí tam u cesty. Dva stromy, které by mohly být dvojčaty. A svým způsobem jsou. Jen symbolizují každý svou část příběhu. Život a smrt. Zelený mladý smrček v popředí vyniká v kontrastu se svým „mrtvým“ protějškem za ním. Ano, smrt nám vždy stojí za zády. Jenže opravdu se jí máme bát?

Chvilku jen tak stojím a koukám. Vnímám, jak se někde hluboko ve mně něco přeskládává. Tady venku pod širým nebem to dává smysl. Alespoň na moment se dotknu té esence proudu a pochopení.Uvědomila jsem si, jak může být strach ze smrti svazující. A nemusí se jednat o ztrátu milované osoby (která je samozřejmě velmi bolestivá), bohatě postačí nějaká životní změna – ukončit vztah, odejít z práce, dočíst knížku, dodělat projekt… Obrana před smrtí není. Je s námi, i když se na ni nedíváme. Je součást našeho příběhu a my nevíme, kdy vstoupí na scénu. Myslím si, že jediné, co máme v moci je žít život dnes, kráčet po cestě, dívat se a vnímat. Třeba získáme i vstupenku na zítřek.

Tady u cesty jsem každopádně viděla zázrak. Když jsem totiž udělala těch pár kroků od života ke smrti a ohlédla se zpět, viděla jsem jasně, že za každou smrtí stojí život.