Sedíme v čekárně u doktora. Není to žádná hurá akce, ale pěkně plánovaná návštěva. Dusíme se pod rouškami, a tak občas podvádíme. Tiše se sem tam napřímo nadechneme nosem těch nemocničních bacilů. Sedíme a koukáme. Víme, že tu zase strávíme velkou část odpoledne.Už tolikrát mě napadlo, jak zvláštní je nemocniční prostředí.

Zatímco venku v ulicích nebo ve své sociální bublině potkávám „ty normální“, tady se to hemží úplně jinou sortou jedinců. Normálnost zde získává další, nové odstíny. Necítím potřebu litovat či obdivovat, pouze vnímám, jak normálnost může být různorodá. Pochodujeme už dvacet minut po chodbě. Dcera testuje skla brýlí. Smějeme se jejímu kosmickému vzhledu, hledáme tajemné nápisy na stěnách (má zkoušet číst) a strašíme menší děti. Najednou mi to doklapne. Jsme normální. Svým specifickým způsobem, který voní a chutná právě nám. Když půjdeme životem „po čuchu“ a bude nám la(ho)dit, není nic, co by nás skutečně ohrozilo. I když ty vnější okolnosti mohou být dramatičtější.

Odcházíme z ordinace s několika papíry a hlavou lehkou. Nespěcháme. Kupujeme si zmrzlinu a pomalým krokem míříme k autu. Navzdory všemu zůstává jen radost. Vše ostatní jsou zvláštní kulisy. Je okamžik teď. Vanilkovo-višňová chladí na jazyku a my se držíme za ruce.