Mít mě za matku je někdy pro mé děti výzvou. Třeba v okamžiku, kdy je vezmu na kolo. Nejsem zrovna kolový typ, protože se ráda krajinou kochám, nikoli jen projíždím a sleduji výkonnost na chytrých zařízeních. Kolo je pro mne víceméně „ekologický“ způsob přepravy. Chápu však, že kolo k životu tak nějak patří. Minimálně jako zážitek. Protože však nechci své děti od aktivity definitivně odradit, vybírám prostředí, které je vyhovující pro mne (je na co se koukat) i pro ně (není to náročné a je to obměňující). Vyhrává „placaté“ Třeboňsko.

Jak je zřejmé, kolo prázdniny pro nás neznamená počet ujetých kilometrů ani honba za „zdravou a aktivní“ dovolenou. Neříkám, že děti neocení, když se jim na tachometru objeví 30 km. To se však obvykle děje v okamžiku, kdy trasu špatně spočítám, jednoduše se někde ztratíme nebo se spontánně rozhodneme vidět ještě něco navíc. Vše ale probíhá v relativní pohodě. A důkaz? Loni jsme ujeli maximálně kilometrů 10.

Máme na sobě tričko, kraťasy, sandály, batohy a po vzoru paní radové se rozhlížíme, když jedeme. Děti už ani nezjišťují, proč nemáme ty „slušivé“ kolo oblečky. Jezdím poslední. Nezřídka se stává, že se cyklostezkou ozývá: „Počkéééééj, maminka se kocháááá.“ To jedno dítě upozorňuje druhé, že matka stojí, blokuje cyklostezku a obdivuje místní kraj. Není to jednou, není to dvakrát, je to prostě tak. U nás se děti tedy neptají, kolik to bude kilometrů, ale zda je to úsek na kochání.

A to mě těší. Děti kromě kola také vnímají tu krásu, která je okolo. Nebojí se zastavit, vrátit a nebo tiše či nahlas obdivovat. Když se kochám dlouho, jezdí prostě sem a tam, než se dokochám já. Je jedno, zda zrovna svítí slunce nebo na nás padají kapky.

Zase stojíme, sbíráme borůvky, plácáme komáry a těšíme se, že se odpoledne vyvalíme u místního rybníka. Děti nasadí ploutve a šnorchl, který si vezou v batůžku a já zalehnu s knihou. Koupíme si naložený hermelín nebo tlačenku s cibulí (nic jiného obvykle není k dispozici) a jen tak budeme. Kola opřená o strom.