Sedíme u rybníka na jihu Čech. Tedy sedím já, nechávám si sluncem hladit záda a švidrám, co se kolem děje. Rozečtená kniha mi leží u nohou. Děti pohltila tvořivá nálada a tak se hrabou v písku, který pod jejich rukama co chvíli mění svou formu. Občas je hradem, občas je kočkou, jindy soukromým bazénkem. Nejprve švitoří, dohadují se, udobřují, aby je po nějaké době pohltilo ticho. Je to právě toto ticho, které mě vytrhne od knihy.

Nejsme tu sami, jsme obklopeni dalšími lidmi, kteří si užívají letního dne. Jenže ticho, které zavládlo mezi mými dětmi registruji „jen“ já. Aniž bych si to uvědomila, jsem za chvilku vtažena do jejich pohybů. I když mé tělo stále sedí na dece, s tou knihou u nohou, fascinovaně je pozoruji. Děti našly rytmus a tvoří. Z místa, kde sedím není vidět přesně co, ale podle pohybů jde o dokonalou souhru. Jediná komunikace, která mezi nimi probíhá je kontaktem očí. Pozoruji.

Ačkoli se mi to zdá jako věčnost, celá chvíle netrvá hodiny, ale víceméně jen pár minut. Já však nemůžu odtrhnout oči od toho děje. A pak, najednou se tohle kouzlo jakoby rozplyne. Děti se na sebe naposledy podívají a pak upřou pohled na mě. Pochopím, že se mám jít podívat. Plna očekávání se zvedám.

Stojí tam. Pyšní na své dílo. Přicházím s úsměvem a pohlédnu na zem. A tam… Tři díry v zemi. Od neadekvátní reakce mě zachraňuje jen dlouhodobý osobní psychologický trénink. Hledám stabilitu v hlase a povzbuzuji fantazii, aby se vytasila s nápadem, co na to říct. Jenže zírám pouze na ty tři díry v zemi. Zvedám obočí i zrak. Děti se trošku hemží a poprvé promluví.

„Mamíííí, koukej,“ řekne dcera a kývne na bráchu. Společně si kleknou a zaboří ruce do dvou z děr. V té třetí vidím, jak se jejich ruce spojily a pevně se drží. Usmívají se na mě. A já pochopím. „Mamiii, to je naše pevnost přátelství,“ pronese dcera: „Víš, bylo to těžký, ale my udělali cestu.“ Obočí mi klesne zpět a chce se mi uronit slzu.

Dojde mi, že jsem málem minula jeden z důležitých okamžiků tohoto léta, možná roku, možná života. U toho rybníka na jihu Čech se spojila hra s realitou. Ne vždy totiž dohlédnu, proč se mi určité situace v životě dějí a jaký mají smysl. Jsou to takové díry v zemi, zdánlivě bez uplatnění a někdy do nich dokonce zapadnu. Jenže časem jejich prostřednictvím nezřídka přijde něco obohacujícího, co na první pohled není poznat. Ano, občas to trvá pekelně dlouho. Uvědomím si však, že mi vlastně nezbývá nic jiného než budovat své pevnosti přátelství. S pílí, nadšením, samozřejmostí a vnitřní jistotou je poté spojovat. Jak řekla dcera: „Někdy je to těžký, ale lze udělat cesta.“