Drobná instrukce, která však přišla až poté, kdy jsem poctivě nakrájela všechny špekáčky do buřtguláše. Následující půlhodina byla o niterné práci vše napravit. Z malých kostiček jsem se nejdřív se vztekem, pak se smíchem, a nakonec v tichu snažila dostat nepohodlnou vrstvu. Přesto mi tato situace dala jednu z mnoha osvětových znalostí. O tom jsem se však přesvědčila až o pár let později.

Ovce nebo rebel?

Kdysi ve svém životě, téměř v pravěku, řekla bych jsem absolvovala psychologické školení. Byla to záležitost celého dne, kdy nás zaměstnavatel vyslal k odborníkům, kteří nám měli ukázat, jak v životě přistupujeme k různým situacím, jaké mechanismy chování volíme a hlavně, jak moc při práci zapojujeme vlastní mozek a kdy naopak „posloucháme“. Může se zdát, že vlastní názor je pro takového zaměstnavatele přínosem, ale upřímně řečeno, ne vždy. Ruku na srdce, ne vždy totiž vlastním mozkem vymyslíme to, co po nás zaměstnavatel chce… A to se mu obvykle příliš nehodí. Součástí tréninku tak bylo jedno cvičení, které se zdálo zcela nekonfliktní. Poslouchat instrukce. Jenže…

Pod stresem

Cvičení mělo jasné zadání: „Pečlivě postupně (!) přečtěte všechny (!) instrukce a následně vykonejte (opět postupně) vše potřebné. Na vypracování máte 15 minut. Vězte, že je to dost času. Papír neotáčejte, dokud k tomu nedostanete instrukci.“ V místnosti nás bylo asi 15 a všichni jsme s časovým limitem trošku znervóznili. Dívali jsme se po sobě a čekali na zadání. „Pokud by to někdo zvládl rychleji, tak sedí, nemluví ani negestikuluje,“ následovalo doplnění instrukcí. Aniž bychom si to vědomě uvědomili, instruktoři svými podmínkami v našich těle dokonale spustily stresovou odpověď. A pak přišlo zadání. Hustě popsaný papír A4, kde bylo cca 34 bodů. Kdo se do té doby nebál, teď začal. Patnáct minut????

Podle návodu

Seděla jsem tam a zvažovala strategii. Ano, strategii. Zadání sice bylo jasné, ale mně bylo jasné, že 34 bodů za 15 minut je peklo. Nesměli jsme se na sebe dívat ani mluvit, ale napětí v místnosti bylo cítit i bez vzájemného kontaktu. Nadechla jsem se a začala číst. Nejprve jsem sice chtěla přeskočit rovnou na konec, ale netušila jsem, co v textu je, takže jsem se neodvážila to udělat. Sedím tedy a čtu.

1. Zvedni pravou ruku.
2. Zvedni levou ruku.
3. Zvedni se celý/á.
4. Otoč se kolem své osy….

… a takto to pokračovalo. 15 minut? Letělo mi hlavou. Tohle nikdy nestihnu. Když jsem se dostala přibližně k desátému bodu místnost ožila. Lidé se začali zvedat od stolu, provádět různé prostocviky, cosi psát a škrtat, ozývalo se trhání papíru.

Můj tep dosahoval závratných hodnot, v hlavě se mi to škvířilo a tváře jsem měla jak po maratonu. Říkali do konce! Jelo mi v hlavě. A tak jsem odhodlaně četla dál.

16. Udělej dřep.
17. Nakresli sluníčko do levého dolního rohu
18. Škrtni 5.–10. úkol, nemusíš ho dělat.

… slyšela jsem povzdechy, jak lidé už dané úkoly zřejmě udělali. A já, v danou chvíli už jediná jen seděla četla. Tlak okolí byl obrovský, ale já měla svou buřtgulášovou zkušenost. Prostě to nejdřív přečtu. Tak budu nejhorší, protože to evidentně nestihnu. Uběhlo už asi 8 minut. Číst, číst… Podvádět a něco si udělat dopředu? Ne, jsou tu na nás 2 instruktoři a naše pohyby sledují. A stejně nevím, zda tam není nějaký trik.

26. Vezmi tužku.

…. Tak tady mě brní ruce. Vezmu ji, vezmu ji. Ne, ještě nejsem na konci. Držím ruce v klíně téměř násilím.

27. Polož tužku.

…. Tak jo, ještě pár bodů.

33. Vynechej body 1–4.

… Svítá naděje, že to za ty zbývající 3 minuty stihnu…

34. Místo bodu 12 nakresli prasátko, pak otoč papír.

… Ty jo, to než dám dohromady. Otáčím stránku, kde čeká poslední úkol.

35. Pokud jsi došel až sem, gratulujeme. Všechny předchozí body nemusíš dělat. Teď napiš do pravého horního rohu na první straně své jméno a zůstaň tiše sedět.

Myslím, že mám infarkt. Rudá a zpocená otáčím papír. Roztřesenou rukou beru tužku a podepisuji se. V místnosti je vír pohybů, času totiž nezbývá mnoho. Lidé spěchají, cvičí, kreslí, škrtají, oddychují, vrčí… Já sedím a doslova trpím.

Vítěz?

Zazvoní budík, který ohlašuje konec cvičení. Instruktoři nás vybídnou k usednutí. Smíme zvednout oči a rozhlédnout se. Vidím vítězné tváře těch, kteří se dostali k vyšším číslům. Jsou zpocení, rozcuchaní, papír mají pokreslený i roztrhaný. U mě se moc lidí pohledem nezastavuje, hází mě do škatulky „looser“ neboli odpadlík. Nemám na papíře totiž nic jiného než své jméno. Všimnu si, že dva z lidí na mne koukají s obdivem. I oni mají na svém papíře své jméno, ale k tomu ještě řadu malůvek. Ti vědí. Instruktoři utiší šramot v místnosti a zeptají se: „Kdo má v pravém rohu své jméno a jinak nic?“ Ruku zvedám jediná. Lidi po sobě zmateně koukají. Postupně jim dochází, že jejich masivní úsilí bylo k ničemu. Obdržím pár naštvaných pohledů, přidá se i pár obdivných. Rozhodně se ale necítím jako „vítěz“.

Nádobou zkušenosti je zodpovědnost

Následuje plamenná diskuze. Lidé přiznávají, že se povětšinou nechali v určité fázi strhnout. Koutkem oka viděli a také slyšeli, jak se ostatní postupně zvedají a cosi tvoří. Jednoduše dostali strach. Uvědomovali se, že „neposlouchají“, ale měli pocit, že na to „vyzrají“. A hlavně, že když to dělají druzí a v takovém počtu, pak to je dozajista správně. Následovaly různé výmluvy, důvody, snaha se ospravedlnit. I to o mnohém vypovídalo. Podívat se do očí chybě, vzít si ponaučení je mnohem těžší, než se na první pohled může zdát. Kdo byl tedy ovcí? Ten, co následoval jasné instrukce bez příkras a nebo ten, co se nechal strhnout davem?

Co mě naučil buřtguláš?

Uvědomila jsem si, že bych nejprve měla mít rámcovou představu o celku, než se vrhnu na samostatné akce, o kterých netuším, kam mě zavedou a hlavně, zda jsou potřebné! Že následování instrukcí není vždy ovčím chováním, ale může ušetřit čas, energii, ale i zdraví. Došlo mi, že ustát si svůj způsob chování je někdy zatraceně těžké. Lidem bez souvislostí a znalosti celku totiž nemůžu potřebné informace „vnutit“ ani je přesvědčit, musí k nim dojít sami. A i když se ostatní dostanou „na konec“, mohou se paradoxně cítit podvedeni a vinit ostatní (těžko říct z čeho, ale vinit). Ne každý je schopen čelit vlastním chybám. Možná to ještě není jeho „konec“.

Díky buřtguláši a psychologickému cvičení jsem získala určitý nadhled k lidskému jednání a zároveň pokoru k tomu svému. Proč? Protože ani já nevím, zda skutečně znám „celek“ anebo se občas předběhnu. Zároveň si uvědomuji, že v životě jsou podcelky i podpodcelky. Teprve jejich postupným procházením mohu své zkušenosti uplatnit v praxi a poučit se/posunout skrze vlastní „chyby“.

Přiznání na závěr: Nevím, jak by toto cvičení dopadlo, kdybych nevařila buřtguláš. Proto každou situaci od té doby nahlížím z mnoha úhlů. Nevím, co mě totiž „učí“.