Jsou chvíle, kdy bych ty své „milované“ děti nejraději prohodila oknem. Frustrace, únava, špatná nálada, blížící se nemoc nebo pracovní termín, cokoli, co moji vnitřní rovnováhu rozhodí se může stát spouštěčem reakcí, jež by záviděl i pisatel hororů. Jaké jsou mé nejčastější tabu, u kterých mám pocit, že je navíc prožívám sama jediná?

Tabu, které na sociálních sítích neuvidíte

Matka umí křičet – není přitom na ní pěkný pohled. Taková malá saň, která svůj vypjatý emoční stav v tuto chvíli nechala převážit nad vším ostatním.

Matka umí být pořádně sarkastická – v tento moment dokážu i z mile řečeného slova vytvořit ninžovskou hvězdici, která se nepříjemně zasekne do duše dítěte. Myslím si, že tato forma tabu je jedna z nejnebezpečnějších, protože zanechává „neviditelné“ rány.

Matka má chuť prchnout – ve své mateřské historii jsem již párkrát „odkráčela středem“. Jednou jsem se dokonce na dovolené bez telefonu, dokladů i klíčů otočila na podpatku a odešla. Řekněme, že návraty po vychladnutí jsou značně bolestivé.

Matka umí rozbít talíře – je pravda, že keramický talíř jsem zatím po nikom nehodila, ale létající plyšák nebo učebnice (zpravidla matematiky) výjimkou není.

Matka provozuje umělecké trhání – umím skvěle rozcupovat dokonalý výrobek dětí, případně domácí úkol, nad kterým dle mého vnímání dítě prudí. Za oběť mému amoku už padla nejedna tvorba. Nemusím připomínat, že noční slepování a spravování má pachuť hořkosti.

Matka umí trucovat – našpulené rty nemusí nutně znamenat ženskost a erotický náboj. Někdy jsou spíš doprovodným jevem totálního naštvání. Prostě „zavřeno“. Najít však klíč z tohoto stavu je další z velkých bolestivých procesů.

Jak nebýt emoční narkoman

Ne, na tyto projevy rozhodně nejsem pyšná. Problém dokonce je, že se za ně někdy pořádně stydím. Dokonce mě tíží šutr v podobě viny. Výsledkem tak je jen větší frustrace a stejně jako narkoman slibuje, i já ve fázi po… slibuji a slibuji. Sobě, okolí, vesmíru. Jenže… Pochopila jsem, že sliby jsou opravdu jen berličkou pro mozek. Stejně tak „potlačování“ emocí, kdy navenek jste klidní a vyrovnaní a uvnitř vás emoce trhá na kusy. Vyleze to jinde a dítě beztak reaguje na ten spodní proud. Jedinou cestou, která tyto extrémní projevy dokáže v mém případě částečně eliminovat je „práce“ na tom si všimnout přicházející tsunami. Případně najít sílu k tomu, aby se její projevy zjemnily natolik, že sice zakřičím, ale minimálně ze mě netryská bahno.

Mechanismy, které také „nefungovaly“

Nutno podotknout, že jsem v životě zkoušela různé techniky a metody, jak se těmto emocím vyhnout, zkrotit je a zvládnout, když přijdou – od klasických psychologických, přes více či méně atlernativní: meditace, konstelace, astrologie, numerologie, přednášky všeho typu… Každou jsem považovala chvíli „za tu pravou, jedinou.“ Nejdál jsem se dostala v okamžiku, kdy mé tělo bylo napružené, hlasivky křičely, ruce spínaly a má mysl se stačila podivit: „Co se to děje?“ Pak už ji zahalilo „temno“. Emoce mou vůli zkrátka převálcovala. Postupně, když jsem překonala fázi – já jsem přeci taková, ostatní to musí respektovat – jsem pochopila, že každá z těchto vyhrocených situací říká víc něco o mně samotné než o tom, co se děje venku. Je to přeci MOJE reakce na danou situaci. Takže, co mi z toho vyšlo? Jediné, co nese příslib „řešení“ tabu je celková práce na pochopení sebe samé. Jakou techniku či kombinaci budete volit, je pak na vás. Za mne je to kombinace všeho. Málokdy je něco „zbytečné“. Jsou to střípky, které uvnitř sebe skládáte do uměleckém mozaiky.

Moje prevence emoční bouře aneb jak na tabu

Ráda bych napsala seznam, 1–15, ale spíš jsou to záblesky, které jsem se naučila vnímat. Zkusím se s vámi podělit o ty své, které nemusí být vaším tématem. Hlavní myšlenkou je spíše být pozorní k sobě a odpovědět si (klidně zpětně): Kdo/co ve mně reaguje způsobem, který zraňuje okolí a jakmile vychladnu tak i mě? Začala jsem si všímat „varovných“ signálů a jakmile kontrolka zabliká oranžově, zbystřím.

• Respektování svých hranic. Nejsou volně prostupné (ani pro děti), zároveň nejsou vybaveny ostnatým drátem. Příklad? O některé sušenky se zkrátka nepodělím. Ano, tak to začíná. Někdy si koupím nanuka „jen“ pro sebe.
• S čím dokážu žít? Napsala jsem si 5 priorit, které jsou pro mne zásadní. A ty vyžaduji. Například si v klidu vypít kávu v houpátku. Další je, že mi NIKDO nesahá na mé oblíbené tužky. Ano, takové drobnosti mě dokážou nabít víc než hodinová meditace. Tyto priority příliš neměním, ale občasnou revizi udělám.
• Respekt k vlastní energii. Někdy se jí zkrátka nedostává, ať už je důvod jakýkoli. Pokud sáhnu do rezerv, obvykle následuje platba. Chci ji platit?
• Otevřená možnostem. Trénuji naslouchání. Od určitého bodu „ne-poslouchám“, ale „na-slouchám“. Rozdíl je v tom, že rovnou nevypálím NE nebo svůj názor, ale vyslechnu si a pak se teprve vyjádřím. Dovolím si i nevědět.
• Být rodičem znamená být občas i nepříjemným prvkem. Musela jsem přijmout fakt, že některé mé požadavky jsou zkrátka nepopulární. Jenže být rodičem přeci není o tom být superstar.

Ráda bych řekla, jak jsem vyladěná a kolem hlavy mi běhá duhová svatozář, ale spíš to vypadá, že jsem po těch letech na svém podvědomí vybojovala pár setin vteřiny, ve kterých mám šanci na danou emoci naskočit nebo nenaskočit. A přiznám se, že mě ten tabu-kůň sem tam odveze. Já však vím, jak se vracet zpátky.