Jsou okamžiky, které způsobí chvilkové probuzení. Pro mě byl jedním z nich portrét od osmiletého syna.

Seděli jsme u stolu a snídali. Vzal si propisku, což je jeho oblíbený kreslící nástroj a začal kreslit. Poslední dobou se zaměřuje na zaznamenávání všeho, co vidí a vetkne tomu jakousi jiskru svého osobního náhledu. Dnes se podíval na mě a začal malovat těch pár svých čar, které vystihly to, jak se už pár dní cítím. Unavená. Dívala jsem se na portrét, který byl prostě parádní, ale… Z papíru se na mě dívala osoba smutná a odstavená.

Nevím, jak to máte v životě vy, ale já si uvědomila, že často utíkám do svého vnitřního spokojeného světa, kde to zkrátka funguje tak, jak já potřebuji. V tomto hájemství lze zvládnout vše. Jenže při tomto útěku, kterého si navíc často vůbec nevšimnu, zapomenu na své tělo. Je tomu i tentokrát. Zpátky mě nepřivolala bolest lopatky, ani ta v kříži, to všechno lze „vypnout“. Nějak. Potřebovala jsem evidentně těžší kalibr.

Portrét, který oslovil to něco uvnitř mě, proč je skvělé na této planetě být. Bezpodmínečná vzájemnost, snad láska a teplo objetí těch, se kterými nás pojí víc než slova a emoce.

A třeba syn časem nakreslí maminku, které se do oka vrátí jiskra a radost.