Vážná tvář dítěte většinou znamená urputné přemýšlení. Nebylo tomu jinak ani minulý týden, kdy se po chvilce zvláštního ticha ozval hlásek: „Mami, kdo je to Elf a Omega?“ Uvědomila jsem si, jak můj mozek během pikosekundy přeskočil z obrazu fantazijní verze světa do reality světa měřitelně matematického. Ani jsem se nestačila divit a mrknout. Po další půlvteřině jsem se přistihla, že se směju.

Syn na mě nechápavě koukal. Jeho otázka totiž byla vážná! Opravdu se tou záhadou zabýval. Vysvětlila jsem mu, co je řecká abeceda a že elf se v tomto případě používá spíš jako alfa. Podezíravě na mě zíral, protože mu nešla do hlavy má zvláštní reakce. Usmála jsem se znovu a to ho upokojilo, že pro tentokrát to je snad dobrý.

Já ještě chvíli to spojení převalovala na jazyku. Elf a Omega. Dva světy, dvě hemisféry, dualita… Z jiných světů a přesto jim to spolu tak sluší. Zvláštní bylo, že jedním slovem jsem se celá ponořila do jednoho světa, abych tím druhým slovem ladně a bez zaváhání přeskočila do světa jiného, naprosto odlišného. Asi budu Elfa v pravidellných intervalech zvát na kafe. Hlavně když má Omega přebere velení na příliš dlouho a já přitom zapomenu, že život je i o hravosti, zkoumání a starých známých věcech nově.
O životě v jednom bytě, www.matkadomaci.cz