Více než co jiného si uvědomuji, jak úplněk skrze pocit chvilkové celistvosti demonstruje, že ani ta největší krása a síla netrvá věčně. Vždyť dnes už jeden kousek chybí. Nebe ani svět však není méně krásný. Vždyť ten kousek možná není jen vidět a hlavně, my víme, že se po čase zase vráti. Včerejší úplněk mi dal malé uvědomění.

Že ani my lidé nejsme vidět v celé své záři po celou dobu. Máme své okamžiky a pak, stejně jako ta včerejší Luna ustupujeme, abychom následně mohli opět růst. Jen náš rytmus nebývá tak pravidelný, neboť své kroky občas zkomplikujeme myšlením, strachem či spekulací. Často se v nějaké etapě zasekneme. Hledáme své dílky a máme pocit, že nám chybí. Nemůžeme si vzpomenout, nedůvěřujeme sobě ani přírodě. Máme touhu svůj vývoj urychlit či zpomalit.

Otázkou však zůstává: Opravdu nám něco chybí? A nebo ten dílek „jen“ nevidíme? Nevím, kolik úplňků zářím já, ale je mi jasné, že mnohem častěji nějaký kousek chybí. Někdy ho nevidím já, někdy mé okolí. Dávám si však šanci dorůst, až přijde můj čas. A stejně tak si ponechávám možnost ze své záře ustoupit, netrvat na ní, nelpět. Stejně jako nádech a výdech je čas zářit a čas spočinout ve tmě.