Při mých ranních procházkách se psem se krajina teprve probouzí. Hluk města samozřejmě slyšet je, ale stromům, rostlinkám, broukům a ptákům je to jedno. Slyším a cítím vítr. Vidím, jak si slunce pohrává s barevností listů, květů i trávy a vytváří nové a novější odstíny. Sleduji stíny, které se hýbou stejně jako se hýbu já. A zjišťuji, že už nějakou mlčím. A přesto ve mně není ticho.

I já vrhám stín, i mně vítr čechrá vlasy a slunce v odlescích barevné hlavy vytváří nečekané kreace. Líbí se mi tyto chvíle, které mi dávají smysl a naději víc než jakákoli logická tabulka, hmatatelný důkaz či přímá souvislost. Není to „jen“ pocit ani „jen“ myšlenka. To, co se uvnitř děje je zvláštní koktejl uvědomění si probíhaného okamžiku, ke kterému není třeba nic dodávat. Je kouzelný v jednoduchosti a zároveň složité provázanosti. Používá a probouzí úplně nové smysly.

I teď, když píšu tyto řádky ještě trochu z toho pocitu v sobě vnímám. Přesto je těžké najít slova, která by obsáhla jednotlivosti. Zatímco svět uvnitř se odehrává zároveň, slova vycházejí postupně. A jakmile jedno vypustím do prostoru, získá to mou pozornost a ostatní děj se utlumuje. Chytit ten prostor slovy zkrátka nelze až tak snadno. Navíc dává hluboký smysl právě mně a některé nitky často jen tuším, než že bych je skutečně zahlédla a byla schopna je slovně vyjádřit.

Věřím, že mnoho dalších nachází a najde způsob, jak vstoupit do svého hlučného ticha, které dává odpovědi i na otázky, které neumíme vyslovit. Věřím, že se časem naučíme spolu nejen mluvit, ale i mlčet. A třeba si dovolit vzájemně nahlédnout do světů, které si nosíme v sobě. A kdo ví, možná odpadne řada bolestí duše i těla, když „beze slov“ přijmeme fakt, že druhý to má zkrátka po svém.