„Mami, já zasadím to semínko dýně, jo?“ ptá se dcera, zatímco se snažím při přesazování nezničit kytku. „Jasně,“ odpovídám bezmyšlenkovitě. Střih.

„Mami, ta dýně je nějaká divná,“ hlásí dcera, jakmile se k našemu překvapení začne ze semínka něco klubat. Dělám chytrou a s jistotou neználka prohlašuji dýni za normální. Střih.

Stojím nad tou dýní a musím připustit, že se to tváří hodně nedýnovitě. Co to vlastně pěstujeme? Střih.

„Mami myslím, že ta zvláštní dýně bude chtít přesadit,“ hlásí dcera, které ne-dýně sahá už k ramenům. „A myslím, že tu kouká dýňátko,“ ukazuje na něco        v horních patrech záhadné rostliny. Střih.

Opatrně přemisťuji dýni ne-dýni do nového bydliště a všimnu si, že to dýňátko je pravděpodobně květ. „Věrko, myslím, že tvá dýně je slunečnice,“ volám. Střih.

Protože děti odjely na prázdniny, zůstávám s tou rostlinkou sama. Každý den chodím pozorovat, co se bude dít a skoro až dětinsky tleskám, když se žluté chloupky začínají vylupovat. Trvá to ještě skoro týden, než se definitivně rozbalí květ. Tak optimistickou dýni jsem dlouho neviděla. Střih.

Jednou ráno přijdu a zjistím, že kvítek je nějaký jiný. Možná jiné světlo? Víc nad tím nepřemýšlím… Další den je jasné, že slunečnice vydala své maximum a přehupuje se ze života do uvadnutí. Střih.

Sedím v houpátku a dívám se na poslední dny slunečnice-dýně. Přistihnu se u myšlenky, že je mi líto, že se tato nečekaná obyvatelka naší terásky začala vzdalovat do říše stínů. Zjistila jsem, že bych si přála, aby tady byla ještě trochu déle, aby neuvadala, aby… Střih.

Prohlížím si nedávné fotky a narazím na den, kdy jsem si uvědomila, že dýně je ve skutečnosti slunečnice. Hledám dál a najdu sadu fotek, kterými ten krátký rostlinkový život monitoruji. I když v podstatě trval jen pár týdnů a navzdory zdánlivé všednosti to vlastně bylo velké dobrodružství. Střih.

Vyfotím ještě naposledy slunečnici. Hlavou mi proletí myšlenka o tom, že i když máme nějaký záměr, může nám z něj vyrůst i něco úplně jiného. Že navzdory přáním, vůli i opatřením, nemůžeme dohlédnout všech důsledků svého konání. Navíc, opravdu víme, co sázíme? Dle mého náhledu nezbývá nic jiného než přijmout fakt, že život přináší překvapení (ať už na ně pohlížíme s nadšením, bezmocí či vztekem). Nezbývá mi než doufat, že z větší části vyroste to, co sázíme a ta překvapení budou spíše slunečnice. Střih.