„Co děláš?“ ptám se, když zahlédnu soustředěný výraz syna.
„Hledám,“ odpoví na půl úst (poté, co já svou otázku dvakrát zopakuji).
„A co hledáš?“ nedám se odradit a nenápadně mu nakukuji přes rameno, co na té elektronické hračce dělá. K mému překvapení tam svítí G-Mapy.
„Hledám Atlantidu,“ zahlásí vážně.
Obočí mi zmizí ve vlasech.

Už už mě na jazyku svrbí dospělá rada obohacena o vypilovaný sarkasmus, a která tak snadno zahubí jakoukoli další snahu: „Tak tu fakt nenajdeš.“ Na poslední chvíli to však silou dlouhodobého tréninku života s dětmi spolknu. Čekám, co bude.

Hledá ještě poměrně dlouho. Pak se přijde poradit, zda hledá dobře. Je krapet rozladěn. Pátrám, kde na Atlantidu narazil. Prý si o tom vyprávěli s kamarády. „Chceš o ní něco říct?“ ptám se. Koukne na mě a souhlasí. Další půl hodiny si povídáme o Antlantidě, která je prozatím bájnou ztracenou zemí. Má radost, že získal střípek informace, o kterém nevěděl a nyní mu nemožnost najít svou Atlantidu na elektronických mapách dává smysl.

A co tím příběhem chci říct? Že každý z nás podle mě občas hledá svou Atlantidu. Možná k tomu využívá dokonce i moderní technologie, informace ze zaručených zdrojů anebo tipy dobrých známých. Ne vždy je však bájná země dosažitelná způsobem, který si představujeme, který chceme anebo který považují za „jasný“ ti druzí. Možná nám někdy chybí kousek informace, možná není ta správná chvíle a možná cesta je cíl? Já svou Atlantidu tentokrát na chvíli zahlédla prostřednictvím milých okamžiků se synem. Jak to bude příště? Nevím, ale pokusím se nechat tomu možnost přijít a ukázat se. A tuto možnost se pokusím nechat i ostatním. A to před tím, než je zahltím svým „jasným“ názorem na věc.