V dětském věku tomu říkáme prázdniny. Takový únik od povinností školního roku. Ty, které začínají dnes, považujeme za nejdůležitější. Dva měsíce! A jak rosteme, mění se prázdniny z hracích na pracovní až najednou máme jen pět týdnů, ani ne v kuse, ale rozdělených do roku, kdy si můžeme hrát. Tedy pokud nám to šéf schválí a kolegyně v práci nedostanou stejný nápad odjet v totožný čas…

Stop. Znamená to, že máme jen těch pět týdnů, kdy se přibližujeme k faktu, že žijeme anebo je to jinak? Nedoháníme tím často frustraci z toho, že nás činnosti ve zbytku roku neuspokují? Nevím. Nejednou mi to dovolenkové šílenství připomíná psa utrženého ze řetězu, který si jen nevšiml, že je stále ve stejné kleci, jen může běhat až k mřížím. Postupně se ale vrátí zpět a pro misku žrádla se nechá spoutat. Možná je cestou najít sice méně bezpečný prostor s méně luxusním vybavením, zato bez řetězu a klece.

Když na otázky „Kam jedu na dovolenou“ odpovídám, nejednou schytám lítostný pohled, proč letos zase nejedeme xxx (doplň dle osobních preferencí). Těžko se mi vysvětluje, že žijeme život i v čase mezi dovolenýma, děláme činnosti, které nás baví (mně i práce, kterou dělám) a tak nemáme potřebu úniku tak intenzivní. Navíc já znám své limity, proto si uniknu dle potřeby i během roku. Třeba na delší procházku se psem nebo víkend s kamarádkou. Děti mají kroužky ne proto, že bych je potřebovala umístit v čase, ale protože si je vybraly a baví je. A ano, proměňuje se to, stejně jako my.

A tak jsem si dnes nejen na počest léta udělala jahodovo mátovou limonádu a jdu provozovat jednu z věcí, co mě baví, i když se pro mnohé neslučuje s duchem prázdnin – pracovat. Zbylé aktivity (a že jich není málo) budou mít svůj prostor později.

Aby nebyla mýlka, mám léto ráda navzdory prázdninám