Jsme vytvářeni nejen svými buňkami a geny, ale také svými příběhy, myšlenkami, zážitky, zkušenostmi. To, na co svou pozornost zaměříme pak v našem životě hraje zásadní roli. Je dobré si však uvědomit vrstevnatost života a snažit se mezi jednotlivými stupni zahlédnout spojnici, která životní úseky propojuje. Neuvíznout v jednom bodě či se nevozit na jedné lince sem a tam. Díky tomu mohou události z minulosti zůstat v čase i místě, kam patří a do současnosti se přenesou „jen“ jako zkušenost nikoli bolest nebo dokonce tabu. Tím také získáváme prostor vytvořit si budoucnost podle „svého“.

Těchto spojnic v sobě budeme mít asi víc, podle toho o jaký příběh, o jakou část naší bytosti zrovna jde. Výsledkem je v mých představách strunný nástroj, který máme naladit a zahrát na něj svou melodii. Jako dítě jsem si takto představovala hudbu sfér. Že každá bytost (nejen lidé, ale i zvířata, stromy, kameny…) na této planetě hraje na sebe a planeta pak dýchá čarokrásnou hudbou. I dnes věřím, že každý jsme nástrojem a životem se ladíme, rozšiřujeme svůj repertoár…. A nebo taky ne. Cítíme se rozladěni nebo nám určitý tón chybí. Jde také o to, zda se ladíme na sebe nebo se necháváme naladit okolím. A buďme upřímní, stejně jako u strun, někdy je proces získání „správného“ tónu poněkud bolestivým pnutím.

Věřím, že pokud si každý najdeme způsob, jak svou bytost na život zde (na)ladit, pak nalezneme i mír v sobě a skrze svou hudbu existence můžeme svou melodii života předat dál.