… ať navzdory vnějšímu zdobení objevíme to, co nás spojuje …

Kdysi jsem zjistila, že slunovrat neznamená automatické přetočení tmy do světla. Že je to svým způsobem zastavení v temnotě. Několik dní po slunovratu se totiž „nic“ neděje, je tma. Stejné nic jako když se příroda v zimě připravuje na jarní probuzení. A tohle nic obvykle končí kolem svátku, kterému říkáme Vánoce. Rozsvítíme stromky, dny se začnou prodlužovat… A my si ještě pár týdnů či měsíců musíme počkat, než zjistíme, co jsme to v období „nic“ vlastně se sebou (často nevědomky) provedli.

Letošní rok mám pocit, že je tohle „nic“ mezi slunovratem a Vánocemi mnohem důležitější a viditelnější než všechno zdobení, dárkování, svícení okolo. Jakoby nám těch pár dnů v temnotě dalo šanci se zastavit (třeba nemocí, když nechceme slyšet) a následně v sobě něco opravdu přeladit, na novo (ať už to pro každého znamená cokoli). Utvrzuje mě v tom i náš vánoční stromek, který se rozhodl jednoduše nesvítit, nerušit. Nechal popraskat všechny náhradní žárovičky.

Přeji vám, abyste v tomto čase tentokrát vědomě zaseli to, co chcete žít a pak měli sílu unést i to, na co jste neměli odvahu nebo na to nenašli čas zasadit.