Často se zvenku doslechnu, co vše k životu potřebuju nebo nepotřebuju. Byly doby, kdy jsem tomu věřila.

Bylo to jednodušší, rychlejší a zdálo se to jediné možné. S nárůstem zkušeností, které přišly navzdory nebo právě proto, že jsem tato důrazná doporučení následovala, se mi nad mými (ne)potřebami dirigovanými někým dalším začalo pohupovat obočí. Když jsem překonala fázi odporu, tedy v podstatě stejně slepého následování těchto rad, jen z druhé strany, pochopila jsem, že žadná z mých částí ani potřeb, které mají není náhodná a už vůbec ne zbytečná či nepatřičná.

Kolektivní vada?

O tom, že já ke svému životu nepotřebuji patnáct druhů laků na nehty, jsem okoli přesvědčovat až tak silně nemusela. Ano, pár kamarádek to nechápalo. Mánie v knihách se také setkala maximálně s otazníkem v oku. Co je však stále na pořadu dne je moje utkvělá potřeba uchovat si myšlení a ego. Musíš ego rozpustit a pak pocítíš jednotu… Věta, která dle mého nese hlubokou pravdu, jenže jaksi zapomíná na fakt, že žijeme v lidských tělech. Kdo jsme, abychom kecali našim částem do existence? Nebo máme jako lidstvo kolektivní výrobní vadu a jedna část je navíc? Ne, nemyslím si…

Balíček daností

Podle mě nese každý z nás určitou sadu daností, ke kterým dostane i funkčně upravené pomocníky, z nichž nejznámnější je Ego. Chyba dle mého není ve vstupním balíčku, ale ve způsobu, jak s ním zacházíme. Využíváme jednu část tak vehementně, že se místo pomocníka stala bohem. Tedy pekelně kritickým hodnotitelem a srovnávačem. Diktátorem. A toho je třeba svrhnout, tedy rozpustit, ne? Problém vidím v tom, že to asi nebude chyba ega. To jen naše nepochopení souvislostí zneužilo jednu svou část.

Přestaňme trucovat

Ego je i naše vědomí sebe sama. Ale… a to se jaksi už vytratilo, já sám jako nedílná součást celku (jednoty, chcete-li). Mé individuální konání ovlivní celek, stejně jako celek ovlivní mě. Není výmluv… Nevíte, jak to uchopit, tak si představte, že vy jako ledviny se rozhodnete trucovat, že makáte už moc a támhle brzlík si už pár let krní. Pomůžete sobě? Pomůžete celku? Budete spokojený? Začne brzlík makat? A co když jo, víte, co se stane? Není to o tom, přestat se ptát. Je to o tom být ochoten slyšet i odpověď, která je (pro vás) pravdou…

Seznamte se

A tak místo rozpouštění a přijímání dobře zacílených rad, zjistěte, kdo vlastně jste a zda život, který tvoříte je tím, který chcete žít. A pokud ne, začněte u sebe hledat a po krůčcích realizovat změny. Ať už s egem nebo bez. Já si ho beru s sebou… a brzlík s ledvinami taky…