Advent jsem začala vnímat až jako dospělá, kdy jsem začala vyklouzávat z ochranné sítě rodiny původu. Symbolismus tohoto období na sebe nechávám působit a s respektem přistupuji ke všemu, co se mi zejména v těchto dnech děje. Toto období totiž vnímám jako finální roční revizi, která má obstát na pomyslných vahách toho něčeho, co nás přesahuje.

Slunovrat: Cesta do temna

Dříve než advent jsem začala vnímat slunovrat. Respektive cestu k němu. To období, kdy je temněji a temněji, kdy i těch pár hodin, kdy se má rozjasnit bývá šedivo. Nepůsobilo to na mě depresivně ani odpudivě. Tento čas mám upřímně ráda. Vše vypadá mrtvé, ale život se dá tušit hluboko uvnitř. Důraz je kladen „jen“ na to podstatné, bez příkras, lákání. Jde o život, a proto je ten život tak cítit. Po slunovratu paradoxně u mě nedochází k uvolnění. Až docela nedávno jsem zjistila, že je zde pár dní, kdy je teprve to skutečně „temno“. Čas se zastavuje a připravuje se na příchod světla. Tento čas spadá právě do období času vánočního, kdy bychom si měli udělat revizi v sobě.

Advent: Kvadratura kruhu

Trvalo pár let, než jsem si adventní čas začala sama pro sebe očišťovat. Najednou mi dávalo smysl zapálit svíci a dívat se na její celodenní život. V té předslunovratové tmě totiž byla dobře vidět. Mohla své poselství vyhořet do prostoru. Dostala pozornost. Začala jsem vnímat i to, že se zde, uprostřed mnohých domácností nenásilně spojuje i něco mnohem důležitějšího. Mužsko-ženský princip v nás. Zatímco kruh je symbolem ženy, její cykličnosti a věčnosti (to ona je schopna dát nový život), svíčky, které hoří (akce) mívají umístění do čtverce či do řady, což je zase symbol a princip mužský. S trochou nadsázky by se dalo říci, že je to taková kvadratura kruhu.

Advent: Pro co hoříš tento týden?

S každou svíčkou po čtyři neděle zapalujeme určitou kvalitu v nás. Zároveň umožňujeme svému vnitřnímu prostředí, aby se prostřednictvím (transformačního) plamene očistilo od věcí, které již nepotřebujeme nést dál. Ať proto, že nám nepatří a my převzali (vědomě či nevědomě) jen něco od svých předků, nebo proto, že jsme tento úkol již splnili a můžeme jej opustit. Každý týden máme tedy možnost poohlédnout se po tom, kde v sobě světlem zvýrazněné kvality máme, kde nám schází a kde po nich toužíme. Zajímavé je, že svíčky by se měly zapalovat proti směru hodinových ručiček, tedy proti času, jako by i tento drobný detail ukazoval na zmíněnou revizi.

Naděje

První adventní svící zapalujeme naději v sobě. Naděje je něco, co nás může pozvednout i ve velmi těžkých časech. Naději nevnímám jako optimismus, neboť ten často zůstává jen u planých, i když krásných řečí. Naděje jsou i konkrétní činy, malé či větší krůčky ke změně. Naděje je i víra v to, že to dopadne nejlépe jak může. Naděje je i poděkování, že mám ještě tento nádech. Naděje je prostor za našimi představami. Dává lehkost k žití i v situacích náročných. Nese totiž esenci vnitřní důvěry v sebe, a to nám dodává sílu.

Mír a klid

Druhá adventní neděle nás vybízí poohlédnout se po klidu a míru. Tedy hodnotách, které mnoho z nás vyslovuje jako svůj cíl. Otázkou je, zda to je cíl anebo průvodní jev. Jít životem a uvnitř sebe cítit, že navzdory vnějším okolnostem kráčím po své cestě, ať už vede kamkoli. Je to vnímání svých potřeb a jejich laskavé naplňování. Je to také o hranicích, které je třeba znát a respektovat u sebe i u druhých. Je to o schopnosti vyjádřit svou blízkost pouhou přítomností bez zbytečných gest a patosu. Mír a klid je o autentičnosti i radosti, kterou si dovolíme. Je to naplnění. Možná esence života.

Přátelství a vztahy

Třetí adventní neděle ukazuje na naše přátelství a vztahy. Jaké vztahy pěstujeme a proč v nich setrváváme? Umíme vztah ukončit a umíme ho začít? Vztah je něco, co se buduje. Ačkoli můžeme mít pocit, že se známe celý život anebo i snad několik před tímto, i tak jsme v nových situacích a novém nádechu. Já osobně vztahy vnímám jako pokročilou disciplínu sebepoznání. A připouštím, že někdy značně bolestivou a občas zavánějící adrenalinem. Mnohdy si připadám nepoučitelně, abych posléze zjistila, že se přeci jen něco trošku hnulo.

Láska

Čtvrtá svíce ukazuje na esenci lásky. Je to nekomplikovaná emoce, která nebere zajatce. Jakmile ji pocítíte, víte, jak chutná. Slovo láska se používá tak často, že si skoro myslím, že cílem je tu esenci oslabit, respektive zamaskovat. Já osobně poznala, co je láska v několika okamžicích svého života. Tím nejsilnějším bylo narození dcery. Když jsem ji poprvé dostala do náruče, zastavil se svět. Propadla jsem se do vesmíru, kde bylo vše. Nebylo třeba ničeho víc. Druhý moment bylo narození syna, který si místo breku svůj dech našel kýchnutím. Začala jsem se smát a cítila úplně jiný, ale stejně naplňující moment. Tu esenci tedy znám a občas ji potkám v přírodě, občas když mě manžel pohladí a nebo když se mi podaří slovem zahlédnout to, co se ve mně odehrává.

Advent: Cesta labyrintem

Úplnou novinkou pro mne bylo, že adventní věnec není „jen“ o čtyřech svících. V podvečer 24. prosince, poté co zapadne slunce, bychom měli zapálit svíci pátou. Tu, která všechny hodnoty, které jí předcházely v uplynulých týdnech (roce) spojuje a vynáší o patro výš. Stejně jako z labyrintu totiž nevede cesta ven, ale pouze výš do dalšího labyrintu, i adventní věnec je symbolem kruhu, ze kterého můžeme vystoupit jen po spirále do dalšího patra. Tam na nás čekají možná stejné úkoly, ale v jiné kvalitě a určitě řada nových. Bez tohoto výstupu se jen motáme v kruhu a jako noční motýly běháme za světlem.

Přeji všem, aby v tomto adventním čase zahlédli svou naději, mír v sobě, přátelství i lásku a spolu se sebou tyto esence nesli všude tam, kam půjdete. Ony už budou vědět, co mají dělat. Naším úkolem je jen jim v tom nebránit.