Pár dní léta na mě působilo jako životabudič. Slunce jsem doslova nasávala všemi póry, které mi stydlivost dovolila ukázat. A pak přišla středa a déšť. Nejdřív jsem se na to ksichtila, protože jsem to považovala za nespravedlnost. Ve čtvrtek jsem pochopila, že pršet nějakou dobu bude a moje trucovitost mi skutečně nepomůže slunce zavolat.

Vyrazila jsem ven. O hlavu se mi rozstřikovaly kapky a pod nohama čvachtalo bahýnko. „Zuj se,“ zaslechla jsem hlásek uvnitř své hlavy. „Neeee, to je blbý,“ odporoval vzápětí rozum. „Zuj se,“ nedalo se to cosi ve mně. Rozhlédla jsem se. Nikde nikdo. Kdo by taky chodil ven v dešti, že? Sundala jsem botu a šlápla na trávu. „Ufff, to je studený,“ řvala na mě nervová zakončení. „Vidíš, přestaň blbnout, nastydneš,“ rozumovala mysl. Zula jsem druhou botu… „Jupííí,“ smálo se ve mně to, co mě nabádalo zbavit se bot.

„Nebuď ezo,“ ječel na mě mozek. První krok.

„Nestačej ti bosý boty?“ přidával na intenzitě. Druhý krok.

„To tu klouže. Spadneš.“ Třetí krok

„Píchneš si něco do nohy.“ Čtvrtý krok.

„Jestli uklouzneš, hneš si zádama.“ Pátý krok.

„Tak alespoň dýchej nebo sebou švihneš,“ začal mozek radit už trochu konstruktivně. Nádech. Šestý krok.

Ticho…

Sedmý krok… desátý… Nepočítám, kráčím. Mé ztichlé rozumbradování umožňuje vnímat symfonii okolo mne a být její součástí. Přistihla jsem se, že se usmívám.

Někdy v polovině venčící trasy, kdy nohy nezvyklé nahého chození byly šokovány z toho, jak se probouzela ztichlá nervová zakončení, jsem si uvědomila, že následovat ta vnitřní volání je někdy opravdu těžké. Často totiž vybízejí k překonání jakýchsi plotů, které jsme kolem sebe vybudovali. Ať už pod dohledem nebo iniciativně z vlastního rozhodnutí. A co víc, často se to jako zábrany neprojevuje. Mohou mít podobu tak lákavého pohodlí a „ochrany“. Vždyť právě boty jsou tak úžasná věc! A v mnoha případech jsou nedocenitelné. Jenže opravdu je musíme nosit za každé situace? Další nečekanou komplikací je vnitřní dialog s jakýmsi osobním kritikem, který vytahuje jeden trumf za druhým. A je tak „rozumný“, argumentačně zdatný a ochranitelský.

Mně tentokrát stačilo sundat boty, abych si uvědomila, že stále existuje i jiná možnost, jak „stejnou“ činnost vykonat jinak. Nejde o to, zda budu nebo nebudu zítra v parku či na ulici chodit bosa. Jde o to, že i v jiných životních situacích jsou momenty, které vyzývají k pomyslnému sundání bot. Poslechnu anebo se budu bát, že nastydnu/spadnu/zraním se/budu trapná? A neskončím najednou u přesvědčení, že správně je „jen“ chodit bosky?

Na závěr jsem si umyla nohy v louži a s úsměvem se vydala domů.