Existují okamžiky, kdy se dívám na blížící se zkázu a přitom od toho nedokážu odtrhnout oči. Něco v ní láká k účasti. Jakékoliv… Skrze pozornost, kterou jí věnuji ztrácím svou sílu. Odevzdávám ji. A často si nevšimnu, že zatímco fascinovaně zírám do dáli, něco velmi podstatného mi uniká přímo v mé blízkosti.

Dávám si od jisté doby pozor na okolní dramata. Vnímám je, ale víc se soustředím na to, co se děje kolem mě. Neodevzdávám svou sílu obrazům od třetích stran, ale vědomě ji poskytuju přímo, konkrétně, bez ohlasu a potlesku tam, kde v danou chvíli můžu. Někdy najdu deštník navíc, jindy věnuji kousek svého blahobytu. Soustředím se na vytvoření prostředí, které je pevné v základech a pak zvládne nejen bouři, ale může být prospěšné i těm, kteří si vytáhli kratší slámku.

Začíná a končí to u nás, naše malá rozhodnutí budují realitu celku. A tak je možná dobré se zastavit a popřemýšlet, zda skutečně budujete (nebo bojujete?) něco za sebe pro celek anebo jste v sítí celku a sami nemáte místo. Síla je sice v celku, ale ten je tvořen jednotlivci. A já sama za sebe chci tvořit celek, ve kterém je mi milé žít, i když to může znamenat vzdát se některých vymožeností.