Přemýšlela jsem, co mě na jaru tak fascinuje. Je to ten všudypřítomný projev života? Je to barevnost, která vystřídala zimní šeď? Je to změna vzduchu, který najednou voní přísliby? A pak jsem na to přišla. Je to využitá možnost probuzení.

Každý den pozoruji, jak se vše mění. Právě na jaře je to vidět neintenzivněji, i když změny probíhají vlastně pořád. Každý den vykvete jiná rostlina, tráva je o kousek vyšší anebo na větvi stromu vyraší pupeny, které za pár dní už nabízejí květy nebo lístky. Fascinuje mě ten proces. Ta skutečnost se děje, navzdory všemu (anebo možná právě proto), co se děje, co si my lidé vymýšlíme, děláme, plánujeme, ochraňujeme, ničíme anebo, co nevidíme, na co upínáme pozornost… Probuzení. Každá jednotlivá rostlina se nadechne a vstoupí do probuzení. Ve svůj čas. Ne dřív, ne později. Teď.

Počasí se mění a z teplých dní druhý den nasněží. Poslouchám, jak kolem mne lidé vrčí, že už vše zazimovali a mají přezuté pneumatiky. Koukají na ta kvítka pokrytá ledem nebo sněhem a vzdychají, že to pomrzne. Ale rostlinám je to tak nějak jedno. Každý rok se to opakuje a každý rok rostliny vyraší ve svůj čas. A ano, některý rok je to pro ně těžší, přesto ten další své štěstí zase zkusí. Bez pocitu marnosti a nebo „ochrany“, že loni to nevyšlo, tak letos to ani nezkusím… Proč my lidé máme pocit, že to víme líp? Proč máme potřebu vše organizovat nejen sobě, ale i svému okolí? Jsem ráda, že si rostliny tak trochu dělají, co chtějí ony.

Dává mi to naději, že pokud někdo z nás lidí zaslechne své volání, prostě se probudí. A to navzdory faktu, že třeba občas bude jeho vývoj tak trochu zavátý sněhem. Jednoduše bude vědět, že jeho čas přišel právě teď. Ne dřív, ne později.