… aneb kouzlo obyčejné procházky

Jsou okamžiky, které mě nepřestanou fascinovat. Vyhlídka do krajiny, západ slunce, hrající si děti na hřišti. Prostě, okamžiky, kdy je možné na něco se „jen“ koukat. Situace je natolik pohlcující a nasycující, že se mi do mysli nevejde žádná další myšlenka. Ale co se stane, když se ocitneme v mlze? Ztrácí prožitek svou kvalitu? A nebo získává naprosto novou?

Co když i náš život je tak trošku cesta mlhou, při které se občas ocitneme nad ní a máme možnost se rozhlédnout? Prostě zažijeme malé, chvilkové osvícení. Nabízí se otázka, zda je skutečně zábavné držet se za každou cenu „nad mlhou“. Anebo je kouzlo bytí právě v tom objevování, při kterém na své více či méně mlžné cestě v příjemném „očekávání“ potkáme nečekané a dosud neviděné či přehlédnuté? Možná s vědomím své cesty a radosti z přítomnosti pak máme šanci si v lehkosti vychutnat ty okamžiky, kdy se nám krajina otevře v plnosti a jasu a zároveň se nebojíme vrátit do (ne)obyčejné existence mlhy. Obojí má své kouzlo, svůj čas a své místo.

Na výletě s dcerou k „osvícení“ nedošlo, přesto jsem se cítila celistvá a spokojená. A to mi k životu stačí.