Krajinou se procházím řadu let. Poslední 4 roky ještě intenzivněji. I za tak krátkou dobu si všímám proměn. Nejen přírody, ale i sebe. Na některá místa se vracím, jiná zažívám poprvé. To, čeho se však dotknu vždycky je vděčnost, kterou cítím při pohledu na dary zdejší kotliny, na její krásu detailu i celku, na bohatství, které hrdě nabízí.

Jsem fascinována, kolik řek, potůčků, studánek a pramenů máme. Jak mech po dešti dokáže rozzářit les. Jak zimní zákoutí umí být unikátní a jak jaro oživí každičký kout. A to nemluvím o kamenech, kopcích, horách, loukách, zvířeně… Co mě však nepřestává udivovat je, jak přirozeně nezištná je nabídka přírody načerpat v ní síly a zahojit si i rány, které jsme nikomu neukazáli. Často ani sobě…

Cesta, kterou jdeme nabízí obrazy, které máme vidět. Někdy se vyplatí zaposlouchat se do nápovědy a zjistit, zda opravdu vidíme to, co tam je anebo to překrýváme svými tužbami, strachy či úzkostí. Vidět horskou řeku protékající lesem může být demonstace divokosti a síly, stejně jako příbytek elfů, rej vodáků nebo strašidelně nebezpečné místo útočící na náš život.

Taky to může být připomínka toho, že nic na tomto světě nevzniká ani nezaniká. Jen se vyvíjí, mění, roste, splývá s většim celkem, aby se po čase zase oddělil a malou kapkou se vrátil zpět na nový počátek. Možná jsme každý pramenem, potokem, řekou… přizpůsobujeme se v každé chvíli okolí i okolnostem, aniž bychom však ztratili svou podstatu. Někdy se musíme vyrovnat s podmínkami, do nichž jsme vytryskli, jindy přichází zásah zvenku… Časem se s někým možná spojíme a pod jeho jménem náš obsah pluje dál, až do společných vod oceánu, odkud se dřív nebo později vátíme do země, aby celý proces mohl znovu fascinovat svět.