Už mi zase hlavou prolítla neodbytná myšlenka. Zanechala za sebou stopu jako kometa. Už dávno se mnou není, ale přesto ta vzpomínka nechce zmizet. „Ne, o tom já přemýšlet nebudu. Není to moje věc.“ Řeknu si a čekám, až to zmizí. Nezmizí.

Tak dobře, tak o tom tedy podumám. O čem? No o tom, že ze zavřeného bytu vypadá vše jinak. Hodně jinak. Zavřený byt se totiž od reality rád vzdaluje do říše snů a pohádek. Tedy spíš hororů. A to jsem prosím matka domácí. Co jsem tedy vypozorovala?

Hlava v kleci

Stejně jako když zavřete nějakého opeřence do klece, stejně tak vypadají naše myšlenky v bytě. Máme je sice pěkně na očích, ale také nadělají dost nepořádku. Pokud jej neuklízíme, za chvilku už nás pohled tímto směrem netěší, ale děsí. Doma je třeba zkrátka uklízet. A uklízet nejen tím, že vezmete vysavač, hadr, smeták a nádobí vyndáte z myčky. Čas od času je třeba otevřít okna a pořádně vyvětrat. Taky je dobré, aby všichni členové na chvilku vypadli pryč. Proč? Protože v prostoru domácnosti nejsou jen vaše myšlenky, ale také myšlenky partnera a dětí. Věřím, že k tomu má co říct i vaše kočka nebo pes. Pokud se tohle neudělá padáte do propasti a bahna, odkud sice může vykvést leknín, ale musí zde být alespoň zrnko naděje/víry/vzpomínky na světlo.

Když se z myšlenek stanou hejna

Jsou dny, kdy se ráno probudím a vím, že musím pryč. Ano pryč. Vše je těžké, nemá řešení, případně se ještě komplikuje. Pohled na cokoli mě unavuje a místo slunce vidím ohnivou kouli, která si mi dovolila svítit do obýváku. To je ten moment, kdy vím, že je třeba otevřít okna a fyzicky zmizet. Prostor je přeplněn. Hejna myšlenek bojují o to, která mě nejlépe dostane na kolena. V těchto chvílích ječím na děti, vrčím na manžela a nenávidím vše, co se rodiny týče. Chci volnost. Strašlivě moc. Pokud se navíc přidá ještě sebelítost, zavírám se dramaticky v nějaké místnosti a hlasitě trpím. Nepomáhá nic. Problém totiž leží úplně jinde.

Když nadechnutí bolí

Je mi paradoxem, že být odtržený od všeho dění, případně se zaměřit jen na určitý typ zpráv (nemyslím tím televizní, ale informace šířící se určitou sociální bublinou na internetu a sociálních sítích) nedává prostor, ale bere ho. Nedává nadhled, jen přidá stávajícím myšlenkám potravu. Tedy alespoň těm mým. Informace bez souvislostí totiž zůstávají jen tupými daty a místo úrodné půdy mám v hlavě binec. Jakmile je má tělesná nádoba naplněna, musím prostě z bytu ven, i kdyby venku lítaly hromy blesky. A déšť je přeci tak očistný. Jakmile vyjdu ven, má mysl ještě skrze tělo dává zprávy, že jsem přeci unavená, tak kam tedy jdu? Neposlouchám. Své hlavě poděkuji a mašíruji (v mé povaze dost dramaticky) dál. Po chvíli se stane něco zvláštního. Hlava ztratí niť a já začnu vnímat fyzično. Věřím, že z tohoto důvodu lidé běhají. Pro ten pocit, kdy mysl najednou ustoupila.

Proč neběhám?

Mým cílem však není se fyzicky odrovnat ani utéct. Často totiž nevyrážím ven sama, ale vláčím i děti. Ano, vláčím je správné slovo. I ony potřebují vyvětrat, protože naše myšlenkové sítě jsou pořádně propletené a zauzlované. Neutíkám tímto činem před světem a životem, který žiji, pouze potřebuji odstup a zjistit, kde v tom chaosu jsem opravdu já. V jednu chvíli totiž ztratí svůj smysl i ten pohyb. Stačí jen být a nad hlavou mít prázdno. Některé balónky myšlenek odletí, jiné získají barvu a chuť.

Vzduch a hlína jako cesta k nadhledu

Nepocházím z rodiny, kde se každý víkend odjíždělo na chatu. Neměli jsme ji, byli jsme výletní rodina. Přesto je mi v dospělém věku radostí a povzbuzením práce s hlínou. Nejsem rozhodně zdatná zahrádkářka, myslím, že květiny a rostliny, které se u mne vyskytnou musely ve svém minulém životě něco strašlivého provést, ale přistupuji k nim s láskou a omluvou. Dokonce i mšice na nich likviduji ručně. I to mě totiž uklidňuje. První pomoc, když už nevím, co bych (a těch momentů je klidně několik za den), je pohled z okna. Do prostoru a volnosti. Pokud je to jen trošku možné, pak se jdu právě povrtat v kytkách na terasu. Třeba je jen pohladit.

Kde chci v tuhle chvíli být?

Když je nejhůř a vše se proti mně spiklo, pak z mé předchozí zkušenosti vím, že se toto spiknutí pravděpodobně děje v mé hlavě, která se v daném prostoru a čase zahltila. Není snadné z toho odejít, ačkoli si to třeba stačím uvědomit. Většinou se násilně donutím přerušit práci, kterou tak brutálně „nestíhám“ a jít přebírat se synem lego nebo s dcerou cosi vyrábět. Přestanu také číst informace o tom, kde zase kdo co šíleného provedl. Čím se to totiž dotýká mě, v tuhle chvíli a v tomto prostoru? Proč si to chci přinést domů? Neříkám, že být informovaný je nedůležité, říkám, že informace a detailní analýza je rozdíl. Všeobecný přehled znamená, že vím, co se rámcově děje, ale detaily o katastrofách raději přenechám jiným. Ideálně bych je vypnula úplně.

Filozofická tečka

Co tím vším chci říct? Že pokud jsem doma dlouho, je třeba si dát pozor na okamžik, kdy se prostor stává toxickým a vyčistit ho. Dřív, než si uděláte „jasný“ názor, koukněte se z okna, vyrazte na procházku, popracujte na zahradě nebo balkóně. Dejte i jiným svým smyslům šanci se projevit. Hlava je totiž mocná vypravěčka a je schopna vás přesvědčit (i skrze hormonální bouři ve vašem těle), že něco nějak určitě je. A když se vám názor potvrdí? Hurá! Máte jistotu. A když ne? Hurá! Máte ještě nad čím přemýšlet.