Mám ráda atmosféru určitých míst. Na některá se pravidelně vracím, jiná mi stačí navštívit jen jednou, abych si jejich sílu pamatovala na celý život. Ne vždy setkání plánuji, a tak se mi nezřídka stane, že místo, okolo kterého chodívám věky se najednou vyloupne v úplně jiném hávu. Jednoduše poslechnu volaní (nebo respektuji stopku). Výsledkem bývá intenzivní, sytící zážitek a já se cítím obdarovaná.

Posledním setkáním byla návštěva karlínského kostela. Je dominantou už z ulice, ale pravý poklad se (pro mne) skrývá uvnitř. Vnímala jsem ho jako nádherné, charismatické místo, jež se snaží poutníka povzbudit. Ježíš je zde žehnající, nikoli trpící na kříži. Překonal již své utrpení a dává zprávu, že to jde zvládnout. Není to temný příslib, že jen utrpení je cíl (jak je vidět ve většině kostelů v Česku). To je pro mne uvíznutí. Utrpení k životu patří, stejně tak radost. Interiér kostela nabízí spočinutí a možnost zastavení. Není přesycen a přesto plný inspirace a možností.

Vnímám, že nejen místa, ale i lidé mají své chvíle, kdy se k nim mohu přiblížit. A občas jsem pozvána i do jejich vnitřních světů. Ne každý mám chuť navštívit, ne všude se chci vracet, někdy bych se s chutí přistěhovala… Jsem vděčná za všechna pozvání, ukazují mi totiž i to, co si už nemusím (třeba i bolestivě) zkoušet sama a naopak co je v danou chvíli hodno následovat. Po návštěvě Karlínskeho kostela jsem si uvědomila plný rozsah rčení, že mé tělo je chrámem. A teď je na mě najít odpověď na otázku, jaký chrám chci budovat já a koho vlastně chci zvát na návštěvu.