Jsem analytický typ jedince, který čas od času zmate své vnitřní nastavení intuitivním zkratem. Je pravda, že následně vypadám jak po zásahu bleskem, ale zpravidla se mi tyto zkraty vyplatí registrovat a zvážit jejich nabídku. A tak se stalo, že na přání dcery odjíždíme na Liberecko s myšlenkou, že se budeme binkat u vody. Při pohledu z okna v den odjezdu bylo jasné, že se předpověď tentokrát nespletla. Někdo z oblohy lije hektolitry vody.

„Co budeme dělat?“ vidím zklamání dcery v očích. „Nevím,“ přiznávám a na chvíli se necháváme pohltit tím šedým venku. Že bychom to zrušily? Spekuluju… Ne, rozhodnu se. Prostě jedeme a ono se to vyvine. K plavkám a letním šatičkám přihazujeme podzimní výbavu, deštníky i zavřené boty a vyrážíme.

A výsledek? Brouzdaly jsme různými městy, objevily famózní pizzérii, nacpaly si břicha borůvkami, navštívily dva zámky, dvě zříceniny, povečeřely na Ještědu, vydaly se za zábavou, zvládly dvě túry suchou nohou a též shlédly film a válely se u toho v posteli. Na koupačku v 15 stupních nedošlo jen z toho důvodu, že nám bleskalo nad hlavami. Jako bonus máme dokonale umyté přední sklo u auta, podvozek a novou levou přední pneumatiku. Zkrátka, zažily jsme toho mnohem víc, než jsme původně tušily, že je možné. A to díky dešti.

Když jsem se zpětně probírala snímky, uvědomila jsem si, že nevím, kde vznikla představa, že dokonalá dovolená je jen ta zalitá sluncem. Navíc mi došlo, že tento tlak často vnímám i v životě. Možná návod, jak deštivé dny ve vztazích a životě lze zvládnout je totožný jako u dovolené. Přibalíte deštník a trochu změníte plány. Třeba to ve finále bude i zajímavější. Věřím, že i vy máte své dokonalé dešťové dovolené, které by své kouzlo paradoxně ztratily, kdyby byly prožity v původní slunečné představě.