„Neříkej mi, že se pořád bojíš psát?“ otočil na mě hlavu manžel. Otázka byla pronesena dost agresivně, i když se v ní zračil údiv. Byl rok 2017 a já se v té době už dva roky psaním finančně bavila. Neměla jsem odvahu odpovědět, že ano. Strach byl přítomen.

Strach vyjít ven z ulity

Nejde o to, co napíšu nebo nenapíšu, ale co se při tom uvnitř mě děje. Najednou totiž slova nejsou moje, ale jdou skrze mě. Jak to přenést? Vysvětlit? Sdělit? Abych mohla psát, musím rozumět sama sobě do té míry, že informace předám nezkreslené o vlastní příběh. Jen tak mohu myšlenky pomocí prstů přenést do reality. Pokud o nich začnu přemýšlet, je to celé pryč… Takže ano. Stále je tam něco jako strach. Možná strach z odmítnutí, když s tím vyjdu na povrch a ono se to bude lišit od naučené společenské skořápky, která se na tak dlouho stala mnou…

Strach z ne-kontroly

V mém případě je strachů více. Největší je asi z bezmoci. Že se situace dostane za nějakou hranu, kam já už nebudu moci vstoupit a stane se v mých očích katastrofa. Paradoxem tohoto strachu je, že si zároveň uvědomuji, jak existuje velmi málo věcí, které lze v životě alespoň zdánlivě kontrolovat. V lepším případě své tělesné pochody, a i tam hodně záleží na tom, jak se vztáhnu k vnějším událostem. Srdce se rozbuší rychleji dříve, než já to vím, z horké plotny také ucuknu dřív, než vím, že to pálí. Co tedy já vlastně kontroluji? Přesto je tento strach přítomen. Nejčastěji se projevuje ve vztahu k těm nejbližším.

Strach o děti

Po mnoha životních událostech si uvědomuji, jak je život křehký. Jak máme skutečně pár okamžiků. A upřímně přiznávám, že i tak dokážu v sobě a okolí vyvolat „zbytečné“ bouře. Ano, často nás posunou o krok dál. Jakmile jimi proplujeme, jsme o zkušenost bohatší. Přesto si myslím, že ne vždy je nutná tsunami. Nejvíce se to projevuje ve vztahu k dětem. Nebojím se primárně o jejich zdraví, ačkoli mi není příjemné, když onemocní. Bojím se právě těch situací, kdy úraz nebo nemoc překročí mé možnosti. Pak chápu, jak silný nástroj je modlitba a odevzdání se do rukou vyšší moci. Není to o rezignaci a nekonání, ale naopak otevření se možnostem, které přicházejí (včetně strachu) a nalezení nových cest. Jsou to tyto situace, které mě nejvíce naučily zbystřit a použít intuici. Nic jiného mi totiž často nezbývá.

Jsem dobrá máma?

Dalším strachem, který okupuje mou osobnost je nejistota v mateřství. Vždyť je to všechno poprvé. Každý den je s dětmi první. A já se neustále učím. Je těžké se dívat a nechat je dělat „vlastní“ chyby, poznat, kdy zasáhnout do sourozeneckých nesvárů a kdy jim něco „přikázat“ nebo „zakázat“. Přesto nám hranice pomáhají se nějak orientovat v dnech, chvílích i pocitech. Občas se spletu, někdy přestřelím, jindy neovládnu svůj temperament. Pak mi ale děti nakreslí srdce a kostrbatým písmem napíšou: „Jsi ta nejlepší maminka.“ A já chci uvěřit.

Strach jako zvětšovací sklo

Je mi jasné, že se s různými strachy a obavami nepracuje zrovna snadno. Já však zjistila, že pro mne je strach něco jako poslední pomyslná kapka v kalichu nečinnosti. Jakmile mne strach popadne pod krkem a já nevidím než jeho, cítím, že ztrácím dech, život i radost. Jenže pak se někde uvnitř mě ozve hlásek, že existují i jiné světy. Ucítím za zády zeď svých činů, pod nohama pevnou půdu kořenů a já se mohu opřít, odrazit a strach postupně vrátit do jeho pokoje. K jeho hračkám a do jeho prostoru. Strach mě dovolí uvidět věci z nového úhlu. Skrze strach jako přes zvětšovací sklo je totiž spatřím nově. A záleží na mne, na co se chci dívat. Na iluzi katastrofy nebo na možnosti, jak se se situací vypořádat.

Pohlazení místo zbraně

Se strachem od určité doby neválčím. Nechám ho vstoupit, nadělat trochu divadla a pak si s ním sednu k jednomu stolu a popovídáme si. Mám vypozorováno, že strach na sebe často bere roli zvěstovatele emocí. Někdy totiž vůbec necítím strach, ale něco naprosto jiného, co pro sebe neumím ani pojmenovat. A protože bych si takové emoce nevšimla, nastupuje strach. Obvykle z neznámého. Jakmile se nad situací zastavím, třeba tím, že se zavřu v koupelně poté, co ztropím hysterickou scénu dětem, obvykle se zjeví jiný obraz. Neříkám, že je to vždy snadné a podaří se to na poprvé… Dává mi to ale šanci zjistit, kdo ze mne vlastně mluví a jedná. Jsem to já nebo nějaký naučený mechanismus? Když to uvidím, mohu si toho všimnout i příště a třeba se vydat jinudy.

První krůčky navzdory strachu

Můj strach a nejistota ze mne během mého života vykřesaly mnoho síly. Dokázala jsem i díky němu změnit svůj život. Odejít ze zlaté, ale ubíjející klece korporátního světa a vydat se za svým dětským snem. Psaním. Mé povolání už není jen prací pro obživu, ale radost. Moje rodina pro mne není přítěž, ale zdroj inspirace a sebevzdělání. Učím se na věci podívat z nadhledu a vydat se cestou, která mne neohrožuje. V otázkách zdraví věřím vlastní intuici a zároveň se neuzavírám myšlenkám zvenku. Je rok 2020 a já se rozhodla vyjít ven i ze svého vnitřního světa. A ano, pořád ještě cítím něco jako strach. Symbolem se pro mne stal tento web „Matka domácí“. Čekal na svůj zrod dlouho, ale je tady. Přijměte pozvání vstoupit.