Alespoň já tak vnímám svátek matek, respektive MDŽ. Pořád mi to splývá v jedno. Vždyť mateřství od ženskosti nelze oddělit. Jako dítě jsem s nadšením tvořila srdíčka, košíčky, obtisky rukou a nezkušenou rukou tam psala sladká slůvka: „Mám tě ráda, maminko.“ Nadšeně jsem dar předávala a pozorovala, jak mamince trošku zrůžověly tváře. Jak jsem rostla, srdíček ubývalo, až se nakonec vytratila stejně jako ta milá slůvka.
Najednou jsem sama matkou a pracovní stůl zdobí moderní
verze karafiátů – v mém případě gerbery a spolu s ním i přáníčka od dětí.
Kostrbatým písmem je na nich napsáno: „Tak moooooooc tě mám rád,“ nebo: „Pro
nejlepší maminku.“ Při předávání mi také zrůžoví tváře a zhluboka vdechuji vůni
svých dětí, které se mi vrhnou do náruče. Není možné, aby se to ztratilo. V tu
chvíli je vše dokonalé. Existuje jen teď.
Večer s přáníčky
Večer lehce naměkko sedávám nad novými i pečlivě uschovanými
staršími přáníčky nebo ručně vyrobenými dárečky, ze kterých ještě koukají
kousky izolepy a děkuji za všechno, co mi je dáno. V tu chvíli mi to dojde. Že
své děti budu milovat, ať už udělají cokoli. Že je tu pouto, které je nad rámec
běžného slovníku. Že je jednou budu muset nechat jít. A že i já mám svou matku,
která pravděpodobně v hloubi duše pociťuje to samé. Kdy jsem s ní vlastně
naposledy opravdu mluvila?
Mnoho rolí v jednom
Být matkou i dcerou je zvláštní kombinace. Jedna polovina
chce teplou náruč a ta druhá ji má poskytovat. Ne vždy jsme však teplou náruč
dostali anebo nebyla ve formě, kterou jsme my považovali za žádoucí a
potřebnou. Jednat však optikou malého dítěte i v dospělosti ke štěstí nevede. To
jsem zjistila velmi brzy. Je na mě, jak se „poperu“ s faktem, že to jde i
jinak. Ke změně však musím udělat změnu v prvé řadě já.
Ať se nám to líbí nebo ne, matka nese zároveň mnoho dalších
rolí, kam my vůbec nemusíme patřit. Která z rolí nakonec převládne je na ní. A
často to s námi samotnými nemusí mít co do činění. I já mám své sny, které se
ne vždy slučují s rodinným životem a rolí matky. Mám se kvůli tomu cítit
špatně? Ano, často se cítím. A možná to tak měla i má matka. Jenže volání nelze
odolat, obzvlášť pokud cítím, že to je můj vnitřní směr, který mi dává sílu
zvládat i méně optimistické chvíle. Neříká to však nic o tom, že bych své děti
milovala o to méně. Znamená to jen to, že nejsem „pouze“ matkou.
Matka jako kontakt s ženskou linií
Jsem dospělá. Nejsem dítě, i když je mou součástí jako
minulost. A je čas se vnitřně s maminkou usmířit. Proč? Protože mou osobnost
minimálně z poloviny tvoří ona, a to, ať se mi to líbí nebo ne. Je kontaktem na
mé kořeny. Jak to dělám já?
Párkrát za měsíc zvedám telefon a ptám se své
mamky: „Jak se máš?“ Nevadí, že odpověď je spíš váhavá a následuje otázka, zda
něco potřebuji. Vlastně potřebuji. Chci ,aby věděla, že ji mám ráda, i když ne
se vším v jejím životě a ve vztahu ke mně jsem v souladu.
Když ji vidím, obejmu ji. Beru si k srdci radu
Jardy Duška, který doporučuje své blízké rozobjímat. To, že vaše tělo vyrostlo přece
neznamená bránit se projevit city vůči mamince. Odměnou je mi občasné poplácání
po zádech.
Myslím na ni v dobrém. Nemohu říci, že chápu
její život nebo, že ho schvaluji. Není však můj a nemám právo jej (od)soudit.
Je mi prostě v tuto chvíli jen dobře, že tu pořád je.
A co je mé tajné přání? Abych dětem byla schopna ukázat
bohatost života a oni pak nalezly ještě své vlastní rozšíření. A já mohla zpovzdálí
pozorovat, být a čekat, zda ke mně i v dospělosti přiběhnou a já budu cítit
jejich vůni.