Alespoň já tak vnímám svátek matek, respektive MDŽ. Pořád mi to splývá v jedno. Vždyť mateřství od ženskosti nelze oddělit. Jako dítě jsem s nadšením tvořila srdíčka, košíčky, obtisky rukou a nezkušenou rukou tam psala sladká slůvka: „Mám tě ráda, maminko.“ Nadšeně jsem dar předávala a pozorovala, jak mamince trošku zrůžověly tváře. Jak jsem rostla, srdíček ubývalo, až se nakonec vytratila stejně jako ta milá slůvka.

Najednou jsem sama matkou a pracovní stůl zdobí moderní verze karafiátů – v mém případě gerbery a spolu s ním i přáníčka od dětí. Kostrbatým písmem je na nich napsáno: „Tak moooooooc tě mám rád,“ nebo: „Pro nejlepší maminku.“ Při předávání mi také zrůžoví tváře a zhluboka vdechuji vůni svých dětí, které se mi vrhnou do náruče. Není možné, aby se to ztratilo. V tu chvíli je vše dokonalé. Existuje jen teď.

Večer s přáníčky

Večer lehce naměkko sedávám nad novými i pečlivě uschovanými staršími přáníčky nebo ručně vyrobenými dárečky, ze kterých ještě koukají kousky izolepy a děkuji za všechno, co mi je dáno. V tu chvíli mi to dojde. Že své děti budu milovat, ať už udělají cokoli. Že je tu pouto, které je nad rámec běžného slovníku. Že je jednou budu muset nechat jít. A že i já mám svou matku, která pravděpodobně v hloubi duše pociťuje to samé. Kdy jsem s ní vlastně naposledy opravdu mluvila?

Mnoho rolí v jednom

Být matkou i dcerou je zvláštní kombinace. Jedna polovina chce teplou náruč a ta druhá ji má poskytovat. Ne vždy jsme však teplou náruč dostali anebo nebyla ve formě, kterou jsme my považovali za žádoucí a potřebnou. Jednat však optikou malého dítěte i v dospělosti ke štěstí nevede. To jsem zjistila velmi brzy. Je na mě, jak se „poperu“ s faktem, že to jde i jinak. Ke změně však musím udělat změnu v prvé řadě já.

Ať se nám to líbí nebo ne, matka nese zároveň mnoho dalších rolí, kam my vůbec nemusíme patřit. Která z rolí nakonec převládne je na ní. A často to s námi samotnými nemusí mít co do činění. I já mám své sny, které se ne vždy slučují s rodinným životem a rolí matky. Mám se kvůli tomu cítit špatně? Ano, často se cítím. A možná to tak měla i má matka. Jenže volání nelze odolat, obzvlášť pokud cítím, že to je můj vnitřní směr, který mi dává sílu zvládat i méně optimistické chvíle. Neříká to však nic o tom, že bych své děti milovala o to méně. Znamená to jen to, že nejsem „pouze“ matkou.

Matka jako kontakt s ženskou linií

Jsem dospělá. Nejsem dítě, i když je mou součástí jako minulost. A je čas se vnitřně s maminkou usmířit. Proč? Protože mou osobnost minimálně z poloviny tvoří ona, a to, ať se mi to líbí nebo ne. Je kontaktem na mé kořeny. Jak to dělám já?

• Párkrát za měsíc zvedám telefon a ptám se své mamky: „Jak se máš?“ Nevadí, že odpověď je spíš váhavá a následuje otázka, zda něco potřebuji. Vlastně potřebuji. Chci ,aby věděla, že ji mám ráda, i když ne se vším v jejím životě a ve vztahu ke mně jsem v souladu.
• Když ji vidím, obejmu ji. Beru si k srdci radu Jardy Duška, který doporučuje své blízké rozobjímat. To, že vaše tělo vyrostlo přece neznamená bránit se projevit city vůči mamince. Odměnou je mi občasné poplácání po zádech.
• Myslím na ni v dobrém. Nemohu říci, že chápu její život nebo, že ho schvaluji. Není však můj a nemám právo jej (od)soudit. Je mi prostě v tuto chvíli jen dobře, že tu pořád je.

A co je mé tajné přání? Abych dětem byla schopna ukázat bohatost života a oni pak nalezly ještě své vlastní rozšíření. A já mohla zpovzdálí pozorovat, být a čekat, zda ke mně i v dospělosti přiběhnou a já budu cítit jejich vůni.