Den otců vnímám jako připomínku toho, že náš život je z velké části ovlivněn našimi kořeny. Jakožto žena mívám sklon se přiklánět k ženské, tedy mateřské linii, ale upřímně, to bych nemohla být celistvá. Mužská část, kterou pro mne reprezentuje otec je neméně důležitá. Teprve propojením těchto dvou světu uvnitř sebe považuji za způsob, jak se vydat po vlastní cestě podpořena rody, které mí rodiče reprezentují.

Kdo je pro mě táta?

Táta je pro mě člověk se svou historií a osobním příběhem. Je tím, kdo mi umožnil přijít na tento svět. Dal impulz, který se v těle mé maminky změnil v zárodek mě. Táta je tedy člověk, bez kterého bych tu nebyla. Nesu polovinu jeho genů a ty formují řadu mých vlastností, které umožňují, abych byla tou, kterou jsem. Nesu také kus jeho příběhu, jeho názorů, reakcí, radostí i strastí. Táta je také člověk, vůči kterému jsem ve své době brojila, protože nastavoval hranice, které se mi nelíbily nebo zastával názory, které mi nebyly milé. Ostatně, občas to dělá ještě dnes. Jenže teď už chápu, že to má v „popisu práce“. To, jak budu reagovat už je však na mně. Naučil mě spoustě věcí a já vím, že i ty, které se mnou nejsou zcela v souladu jsou pro mě velmi prospěšné. Třeba tím, že je již nemusím opakovat anebo najdu způsob, jak je udělat nově.

Nejen dnes ráda vzpomínám na čas,

• kdy jsme opravovali auto, které vlastně nepotřebovalo opravit,
• kdy jsi neřešil můj účesový výtvor do školky, který nejvíc připomínal průlet křovím,
• kdy jsi mě jako malou párkrát zapomněl na stavbě a já díky tomu zdokonalila komunikační schopnosti,
• kdy jsi navzdory mému vztekání vydržel a naučil mě jezdit na kole, na lyžích i řídit auto,
• kdy jsi mi sice nerozuměl, ale přesto zůstal v mé blízkosti,
• kdy jsi pro mě přijel na druhou stranu republiky, protože mi už nic nejelo domů anebo
• kdy jsi mě vedl k oltáři.

A nyní jsem ráda, že své dovednosti, zkušenosti i životní příběh sdílíš s mými dětmi a že svůj životní elán ponecháváš i nadále aktivní.

A tak nezbývá nic jiného než říci: „Díky, tati.“