Dušičky pro mne dlouhou dobu znamenaly další z řady nepochopitelných svátků. Zkrátka den, který je obvykle plný mlhy a kolem hřbitovů nejde zaparkovat. Teprve v pozdější dospělosti jsem pochopila, jak důležité je se zastavit, věnovat vzpomínku těm, co tu s námi nejsou a zamyslet se nad tím, zda žiji život, který je pro mě vyživující. A období Dušiček k tomu jasně vybízí.

Lampiony: Světlo, které neseme i pro ty druhé

Jako dítě si matně vzpomínám na lampionové průvody, které Dušičky charakterizovaly. Potkali jsme se všichni v nějakém parku, oběhli kolečko a vrátili se promrzlí domů. Byla to zkrátka povinnost. Ještě první lampionové průvody s vlastními dětmi jsem vnímala podobně. Až jednou jsme prošli kolem hřbitova (ano, chodili jsme kolem něj každý rok) a mně to došlo. Alespoň jednou za rok neseme to své vnitřní světlo viditelně. Ukazujeme, že žijeme (světlo), jsme tu a máme svůj příběh ve svém jedinečném těle (lampion). Někomu světýlko pravidelně zhasíná, jinému bliká, tamtomu září, dalšímu se podaří zapálit svůj lampion. Je zajímavé pozorovat i ty, co světýlka nesou. To nadšení na začátku cesty, očekávání a pak cesta samotná, která obvykle trvá déle a je „jiná“, než jsme si představovali. A co potom, když se dojde nakonec? Zvláštní, když světlo zhasne, že? Jak podobné našim životům.

Dýně: Zpráva pro příchozí

Dýně má v tomto období zvláštní roli. Není to jen chutný oběd, večeře nebo mlsání, ale stala se i moderním symbolem Dušiček, respektive Halloweenu. Mnoho lidí nad vyřezáváním dýně máchne rukou, že je to importovaný svátek. Paradoxem je, že je importovaný do Ameriky právě z Evropy. Naši předci totiž v předvečer Dušiček dlabali řepy. A mělo to stejný účel jako ty americké dýně (v Americe je holt více dýní než řepy, navíc je měkčí, takže je to pohodlnější). Účelem dlabání je ochránit obydlí před těmi předky, kteří nejsou k rodu přátelští. My dýně na Dušičky pravidelně dlabeme. Trošku z důvodu toho, abychom jasně dali najevo, že rádi přivítáme všechny naše předky, kdož mají čisté úmysly, ale také proto, že jsme při činnosti spolu. Dlabání dýně je kolektivní aktivitou, u které si povídáme, vyprávíme a vzpomínáme. A o to v tomto období podle mne jde: být spolu, poznat své předky a mít možnost svůj život zase kousek posunout od jejich zatížení a bolístek, které nezřídka nevědomky odžíváme.

Cesta za předky a minulostí

Cesta na hřbitov není ničím jiným než přijít se poklonit svým kořenům a své minulosti. Tomu, co nás formovalo na fyzické, duševní i duchovní úrovni. Naše předky v sobě neseme ve formě genů, ale také ve formě jejich zkušeností, snů (a to i těch nenaplněných), možností, radostí, ale i smutků. Partneři či děti (i ty potracené) v nás zanechali hluboké stopy úplně jiným způsobem. Jsme svým způsobem zvláštní směsí historie, do které je vdechnutý nový náboj a přimíchává se řada osobních zkušeností (ne vždy se nesou snadno). Cestou za předky a minulostí uznáváme to, co se již událo. Možná máme dokončit něco, co naši předci nemohli udělat. Možná si máme užít to, co se jim naplnit naopak povedlo. Myslím si, že pravda je někde uprostřed (máme se inspirovat, uvědomit si své možnosti), a jít splnit svůj vlastní „úkol“, který jsme si přišli na Zemi vyzkoušet odžít (i skrze naše partnery, (ne)přátele a děti). Cestou na hřbitov, ať už tam fyzicky opravdu vyrazíme nebo si o svých zemřelých „jen“ povídáme jim projevujeme úctu. Sdělujeme jim, že si na ně vzpomínáme, že víme že tu byli. Zároveň je třeba v tento moment najít sílu uvidět, že oni jsou mrtví a my živí. Oni už svůj příběh v daném těle ukončili, náš běží.

Trocha toho strachu k životu patří

Snad proto, že cesta na hřbitov (do naší minulosti) není vždy snadnou záležitostí a často ji doprovází mnoho „strašidel“ ve skříni i mimo ni, vznikla tradice oblékat se v předvečer Dušiček (na americký Halloween) do strašidelných kostýmů. Setkání s vlastními strachy je podle mne velmi důležitý moment. Tím, že je vezmeme na zřetel můžeme uvolnit určitý napnelismus, negativní náboj, který nám způsobuje mrazení v zátylku a ztuhlé tělo. Před svůj strach bychom měli přistoupit s pokorou, protože nás (nebo naše předky) pravděpodobně před něčím varoval a snad i umožnil žít. Strach (stejně jako maska) překrývá něco, co nechceme/nejsme schopni/připraveni vidět. U strachu je třeba zhodnotit, v jaké míře je ještě potřeba, zda je náš a jestli jej máme „nést“ dál. V případě strachu je potřeba postupně najít způsob, jak mu dát jeho „pravé“ místo, nikoli trůn v naší psychice. I my tedy zdobíme svou domácnost malými zombíky, netopýry či strašidýlky, kteří nám připomenou, že život není vždy plný voňavých, peříčkových momentů.

V současné době jsou pro mne Dušičky obdobím zastavení se, ohlédnutí a následného otočení stránky. Je to krok k další kapitole mého příběhu, a to s úctou a pokorou k mým zemřelým.