Je ráno. Zdá se stejné jako každé jiné. Budím děti do školy. Zatímco jedno tam skutečně vyráží, druhé zasedne k domácí výuce. Přijde však zpráva, která průběh událostí změní, která vlastně změní mnoho, o čem v daný moment ještě netuším.

V naší ulici spadl strom, topol. Bylo mu více jak sto let. Byl krásný, majestátní. Trápili ho dlouho: tajně odsekávali kořeny, které se nehodily pro nový chodník, obnovu potrubí a nebo pokládku nové silnice, psi milionkrát za den počůrali jeho kmen. Topol, který strážil naši ulici stále trpělivě dodával kyslík a stín. Dnes se však rozhodl odejít. Stál na rohu křižovatky, pod ním parkovala auta, kousek od něj byly domy, stromy, chodníky, socha. Mohl se pomstít. Mohl zablokovat ten shon, na který znovu většina lidí najela. Mohl ničit, například ta milovaná vozidla, něčí bydlení nebo dokonce život některého z kolemjdoucích. Mohl… Ale on to neudělal. Vybral si jediné místo, kam mohl spadnout. Proti všem pravidlům spadl do kopce, do volného prostranství. Dokonce se vyhnul i soše! Nový chodník porušil minimálně. Považuji to za zázrak.

Šla jsem se s ním rozloučit. Pohladila ten kmen, který jsem tolik let míjela. Utrhnout si na památku list. Plakala jsem (navzdory dělníkům, kteří jej přijeli rozřezat). Sklonila jsem hlavu před tou silou, která dokázala, jak jemná může být. Co jsem si odnesla? Že odejít nebo učinit změnu lze s grácií, i když se cítím zraněná. Že s každou změnou se objeví pár škod a něco komplikací, ale lze je minimalizovat. Odnesla jsem si, že lze odejít a nechat po sobě mír.