Často přemýšlím nad fenoménem štěstí. Jak málo stačí, abychom ho pocítili, a přesto se zdá (alespoň mně) mnohokrát tak nedosažitelné. Je paradoxem, že vlastně nikam neodchází, není třeba se za ním pachtit, je tady všude a pořád. A ano, pachtím se a snažím se ho přilákat. Zapomenu v tu chvíli, že jen má představivost (zase) zavřela dveře realitě a nasadila vlastní verzi toho, jak to má být, mělo by být a jako bonus přidá pár ažpaků. Baví mě ty chvíle, kdy je síla momentu tak intenzivní, že na chvíli smaže mlhavé příběhy příslibů, zbaví mě nejistoty, hodnocení a očekávání a nechá jen štěstí…