Nemůžu říci, že by váha u mne byla někdy tématem číslo jedna, ale od dětství jsem se cítila oplácaně neboli „udělaná“, jak mě vždy po tvářích poplácávala babička. Nesnášela jsem to. Jak jsem rostla, přivykla jsem, že má postava je jiná než konfekční. Diety jsem nedržela a naopak k nim a hubnutí zastávala názor se zvednutým obočím. Pak ale moje tělo začalo připomínat víc velrybu než mne. Bylo třeba jednat.

Potkala jsem důkaz

Na návštěvě u kamarádky jsem zjistila, že lze zhubnout i reálně. Nejen na stránkách časopisů. Viděla jsem na ní, jak je spokojená, jak jí to sluší. A záviděla jí. Držela dietu pod odborným dohledem. Požádala jsem o kontakt. Jenže trvalo ještě půl roku než jsem zvedla telefon a zavolala. Proč? Protože jsem se přesvědčovala, že to dám sama. Pak jsem ale viděla své fotky a zděsila se. Zvedla jsem telefon a zavolala si o pomoc.

Hubnutí: Začínám

Otevřela mi milá, usměvavá, šmrncovní paní. Zvážila mě a vyfotila. Málem jsem se rozbrečela. Při své výšce 163 centimetrů jsem to vytáhla na úctyhodných 72 kg. Styděla jsem se. Odcházela jsem vybavena instrukcemi, balíčky s hubnoucí stravou a zoufalým pocitem, že svět končí. Na cestě domů jsem si koupila kousek pizzy. Na oslavu? Na rozlučku? Bylo 21. května., když jsem hubnutí zahájila. S dietou jsem definitivně končila 21. září, z toho měsíc jsem se „vracela“ na normální stravu.

Jakou cestou jsem se tedy vydala? Jednalo se o Cambridge Weight Plan. Zjednodušeně řečeno jsem první cca měsíc a něco jedla 3x denně jejich „pytlíky“ (jsou to polévky, jídlo, kaše, tyčinky, klasické koktejly i další). Nejsou to doplňky stravy, ale náhrada jídla. K tomu jsem mohla nějaké vybrané potraviny navíc (podle návodu). Postupně se přidává jídla a ubírá pytlíků.

Za tu dobu jsem zhubla 13,5 kg (jen tuk, vše ostatní zůstalo v pořádku – minerály, voda, svaly…). Vyměnila šatník. Už je to víc, jak půl roku (včetně Vánoc), co jsem na „normální“ stravě. Ano, změnil se mi jídelníček, protože mi začaly chutnat jiné věci. Dám si občas víno, panáka, řízek i knedlo vepřo. Ale ne denně. Proces hubnutí změnil víc věcí, než jsem čekala.

Lze to zvládnout!

Během diety to chce vydržet a nehřešit. První týden jsem měla pocit, že sním vše, co jen uvidím. Počítala jsem minuty k dalšímu pytlíku. To po cca 4 dnech polevilo a po týdnu zmizelo. Nevím jak to, ale hlad jsem neměla… O to víc bylo zajímavé pozorovat své návyky a mentální vzorce. Co pro mne vlastně jídlo znamená? Kdy jím? Jak moc jím? První návštěva restaurace s dětmi, kdy jedly jen oni mně psychicky málem zlomila. Dala jsem si kafe a vodu. Číšník k mému překvapení jen nad objednávkou pokrčil rameny a splnil ji.

Dozvěděla jsem se hodně o sobě

Výhodou bylo, že nemusím vařit. Většina věcí šla zalít horkou/studenou vodou nebo jen vybalit z pytlíku a sníst. A na to se zvyká rychle… Jídla jsem postupně měnila. Jak se čistilo tělo od nánosů kde čeho, začaly i mé chuťové buňky reagovat jinak. Jaká slast, když jsem po třech měsících mohla borůvky. Ne, nevrhla jsem se na ně jako saň, ale skutečně vychutnala. Jak se mi postupně přidávalo jídlo, zjistila jsem, kdy mé tělo říká dost. Také různé kombinace mi už nechutnaly a jiné zase ano. Změnila jsem naprosto přirozeně jídelníček. Vím, co mě zasytí, chutná mi a pak nehoní mlsná. Velkým tématem je cukr, ale já zjistila, že mi vlastně nechybí. Nevyloučila jsem ho, ale výrazně omezila (včetně pečiva). Ani to kafe s mlékem, bez kterého jsem si ještě před rokem nedokázala představit den, dnes nebývá na denním rozvrhu.

Neumím říci, která z diet a způsobů hubnutí je pro koho vhodná, zda vůbec je nějaká vhodná. Věřím, že je to značně individuální záležitost. O sobě však vím, že před tím, než jsem se tímto směrem vydala, zkusila změnit stravu, ubrat porce, cvičit jak šílená a mnoho dalšího. Váha však šla neúprosně vzhůru. Maximálně se na pár týdnů zastavila. Tato cesta mi pomohla. Cítím se lépe. Z velikosti 42 jsem na 36 a hlavně, cítím se příjemně.