„To nic není,“ kouknu se na koleno Marka, který s sebou právě pořádně žuchnul, když seskakoval ze stromu. Trochu popotahuje, ale věří mi. „To nic není,“ říkám Věrce, která si odřela loket. Dál těm očím plným bolesti nevěnuju pozornost. „Ty nadělaj,“ vzdychám si sama pro sebe. Jenže pak se říznu do prstu…

To nic není v osobním podání

Nejsem žádná fajnovka a práh bolesti mám dle zkušeností dost posunutý za hranici běžné výdrže. Jenže teď se mi zamží před očima. Palec putuje po pusy a běžím pro náplast. „Musíš mi to zalepit,“ vydávám skřeky na manžela skrz zuby a prst. Tázavě zvedá obočí a rozvážně se dá do rozbalování náplasti. „Rychle,“ syknu a vysypávám celou taštičku s náplastmi. „Nehysterči,“ slyším jako ozvěnu svůj hlas v hlavě. Konečně je náplast z obalu. Vytahuju prst z pusy a… Náplast okamžitě prokrví. Aha, takže takhle ne. Manžel zezelená a já letím do koupelny pro sterilní gázové čtverečky (cedím přes ně sirupy, naštěstí, takže zásoba je dostatečná). Čapnu dva a letím zpět. To už i mně je jasné, že to bude o omdleni. Nakonec je prst zdolán, oblepen a v důležité zdvižené poloze. Uff. Tedy uff jen do rána.

Na dlaždičkách s nohama u stropu

„Nechceš jít na šití?“ ptá se manžel, když mě vidí, jak opatrně se prstu nedotýkám. „Ne, to je v pohodě,“ tvrdím statečně. Jenže večer a v noci v prstu škube. Ráno zjistím, že čtverečky přischly. Neeee. Představa, že to odtrhávám mi podrazí kolena. Jenže varianta B není. I normálně bledá pleť mi ještě zezelená. V mysli mi vytanou mé věty o hysterčeni, ty naděláš a to nic není… I když se v mém případě jedná o ranku sice relativně hlubokou, ale ne vetší než 2 cm, jde v poměru k tělu víceméně o prd. Jenže tenhle prd mě teď donutil si lehnout na studene dlaždičky v koupelně a nohy opřít o záchodovou mísu. Jak to sundám? Jede mi v hlavě… Nakonec si uvařím heřmánek a odmočím to. Hitparáda to není, ale je to dole. Bohužel to však stále krvácí.

Venku vs. uvnitř

Ranka ještě asi týden bolela způsobem, že se na ni nešlo ani podívat, natož dotknout. Opět jsem spoustu aktivit zvládla jednou rukou. Po třech týdnech prst dospěl do fáze, že na sebe nechal lehce sáhnout, a to aniž by mnou projel elektrický šok. Zvenku se to narůžovělé nic snadno přehlédlo, ale pocitově to byl soukromý 24hodinvý jehelníček. Každopádně mě to donutilo se zamyslet nad tím, co nás nutí k přesvědčení, že mohou bolet jen velké rány. Že když je to malé, tak to nebolí. Na fyzické rovině ještě možná připustíme, že na trochu bolesti nárok máme (tedy jen chvilku a málo), ale co ta bolest psychická? Kolik vnitřních odřenin, natlučenin, pořezanin neseme? A nezaschl nám obvaz na ráně? Nezanítila se?

Zranitelnost není vždy vidět

Neříkám, že každé odřené koleno či loket potřebuje odvoz sanitkou nebo péči zdatné ošetřovatelky. Říkám, že nemůžeme tušit, jak moc bolí i malé zranění toho druhého. A že to vypadá v pořádku ještě neznamená, že to v pořádku je. A fakt, že to nebolí nás ještě neznamená, že to neboli někoho jiného. Cestou nebude sebelítost skloubená s dramatickým omdléváním, cestou zřejmě bude připustit si, že jsem zranitelná a ti druzi také. A podle toho se chovat.