Znalosti jsou zvláštní věc. Mohou se zhoupnout v prospěšnou nebo otravující věc. Buď jsou informacemi, shlukem dat, které nemají hlubší smysl, a nebo moudrostí, neotřelou kombinací souvislostí s příměsí osobnosti daného člověka. Paradoxem je, že jsou to právě informace, které křičí. Moudrost mlčí. A v tom je podle mě zakopaný pes.

Potřeba sdílení je zakořeněna v mnoha lidech. I ve mně. Mám vypozorováno, že pokud něco informačního objevím, co uvnitř mě zarezonuje, mám tendenci si správnost ověřit. Komunikovat a diskutovat. Ale lze ověřit moudrost? Ta totiž vychází z vnitřního nastavení, z bohatství vnitřního světa, které je do slov ve své šíři nepředatelné. Moudrost se podle mě neověřuje, ta se koná. Slova jsou na ni příliš úzká. Je cestou nemluvit?

Mlčení podle mne není nutně moudrostí. Vědoucí pohled ještě neznamená, že uvnitř je krásná krajina, která má co nabídnout. Může tam být technologický park, může tam být poušť a nemusí tam být téměř nic. Nejde však o to, kdo má krásnější park, zámek nebo krajinu. Jde o to, jakým způsobem chceme do vnějšího světa skrze ten vnitřní přispívat. Tedy alespoň mě dává taková úvaha smysl. Snad proto jsme každý tak jiný a svým způsobem máme všichni informační pravdu, kterou ti druzí zahlédnou jen zčásti. Potkáváme se až v moudrosti, nebo jednotě, jak chcete.

V určité fázi našeho vývoje potřebujeme informace. Ty nám pomáhají se orientovat ve vnějším světě. Učí nás, co vidíme. V jedné z jeho vrstev. Poté objevíme, že ne všechny informace, které jsme získali jsou vlastně pravdivé. Tedy ony jsou, ale jen v určité hladině vnímání. Pokud nejsme jen sběrateli informací, ale začnou tvořit znalosti, může se naše vnímání rozšířit o nové pohledy a souvislosti. Změní se hladina vnímání… A s ní i perspektiva. Změníme se my a přesto je i ta minulá verze naší přirozenou součástí. Jen „vidíme“ z těch světů víc.

A podobně tomu dle mého bude i s informacemi. Ony primárně nejsou špatně. Jen nestačí k vnímání všeho. Většina informací je totiž vyjádřena slovem. A samotné slovo je vrstevnaté. Slyšíme to, jakou máme životní zkušenost a ochotu naslouchat. I nevinné slovo v nás může vyvolat totální bouři. Důvodem není chyba toho, kdo jej vyslovil, chyba není ani na straně příjemce informace. On vlastně viník neexistuje. Představuji si, jak nám naše podvědomí touto reakcí sděluje nějakou důležitost a je na nás, zda chceme / jsme schopni si všimnout.

Nevím, co je moudrost, ale věřím, že znalosti, které prostřednictvím informací můžeme získat nám pomohou vytvořit si určitý nadhled, vhled i přehled. Věci budou v našem vnitřním vesmíru do sebe zapadat, získáme vnitřní naplnění a nebudeme mít touhu manifestovat svou správnost vně sebe.  Prostě budeme vědět, že jsme dobře tam, kde teď jsme a zároveň necháme okolí v jejich osobních vesmírech. Ztratíme možná i ambici na správnost. Zůstane jen cit pro harmonii a soulad.

Věřím také, že slovo je stále ještě prostředek, kterým můžeme druhým do určité míry ukázat, jak to máme my. Nezáleží na tom, zda to máme jinak (ať zdánlivě lépe/hůř/nepochopitelně). Jde o to, že bez ambice někoho o své „pravdě“ přesvědčovat nabídneme svůj vědomostně pocitový koktejl k nahlédnutí. A doplníme ho svým životem.