Mám ráda krajinu své země. Mám ráda, jak to voní ve zdejších lesích, jak zde hladí voda v potocích i rybnících a hory jsou vysoké tak akorát, abych mohla získat nadhled, ale neztratila se v oblacích, odtržená od běžné země. Fascinuje mě, že tato kotlina může nabídnout tolik darů a rozmanitostí, přestože na mapě zaujímá tak „málo“ prostoru.

Mám ráda český jazyk, který si navzdory všem modernizacím a vylepšením stále uchoval svoji vlastní vibrační dimenzi. Naše lidové písně jsou podle mne léčivé, stejně jako byliny, které zde v hojném množství rostou. Ačkoli jsou na planetě místa, která jsem navštívila a ony ve mne zanechaly hlubokou stopu, vždy jsem se ráda vracela domů. Považuji to tu za svůj Domov, protože se tu cítím celistvá.

Dnes jsme doma oslavili výročí vzniku (momentálně platného) státu tvořením státního znaku, Krok za krokem jsme museli k sobě skládat jednotlivé dílky a někdy je zase vyndat, protože byly chybné nebo se ukázaly jako nevhodné. Hledali jsme cestu, jak to udělat, aby byl obraz v daných podmínkách co nejvíce oku i našim pocitům lahodící. Uvědomila jsem si, že podobně je to s naší zemí. I ona se vyvíjí, je neustále v procesu. Je to o objevování, o cestě.

Zamýšlím se nad tím, že asi nebude náhoda, že stát ve formě, jak jej známe dnes vznikl zrovna v tomto období Dušiček, kdy bychom se měli zastavit, ohlédnout, uzavřít vše, co již nepotřebujeme nést dál a vykročit k novým cílům. Věřím, že i letošní rok, který je v mnoha ohledech skutečně přelomový zvládneme vykročit směrem, kde si uchováme své lidství, kulturu, krajinu a kvalitní život. Zkrátka dodáme další dílky do skládanky naší země. Jaké to však budou je na každém z nás. Obraz totiž tvoříme společně, stejně jako já ten náš domáci tvořim s dětmi.