Už je to pár let, co dcera nastoupila do první třídy, ale živě si pamatuji první domácí úkoly, které jsme musely spolu dělat. Moje ambice to udělat „správně“ vyvolala řadu konfliktů. Tolik slz a křiku. Co všechno se změnilo?

I dnes se přistihnu, že křičím, bouchám do stolu a házím učebnicemi. Jednou jsem jí dokonce propíchla sešit kružítkem. Ne, nejsem na to pyšná. Ano, chci učení doma zvládat s rozvahou, v pohodě a úsměvem. Ačkoli vím, že to nepřidá nikomu, umím to v danou chvíli prostě takto. Jindy však situaci zvládnu s grácií. Usuším slzičky, podpořím, navrhnu řešení, pomůžu. Uklidňuje mě, že těch zvládnutých situací je víc.

Co se mi při učení s dětmi osvědčilo?

1. Udělat si jasný plán, co se který den bude dělat. Dítě je klidnější. Vidí dosažitelný cíl. Skvělé jsou k tomu lepící záložky. Pokud se dětem chce udělat víc, nebráním, ale po očku sleduji čas. Upozorním po čase (s dostatečnou rezervou), že bychom se měli přesunout k dalšímu z témat.
2. Pravidelné přestávky. Každá pozornost má své limity. Nejen u dětí, ale i dospělých. Když se učíme doma, pak jednoduše nastavíme určitý časový limit. U některých předmětů se to zdá zbytečné, ale i ve výtvarných činnostech časem může přijít únava, která radost z aktivity hodně sníží.
3. Strašidla jako první. Mnoho manažerských pouček doporučuje neodkládat to, čeho se bojíme nakonec. Proč? Protože jsme unavení a nechce se nám do toho. To samé pozoruji u dětí. Takže se strašidelnou látkou raději začínáme brzy. Často se ukáže, že není až tak strašidelná. Pak dáme něco na odlehčení a zase se vrháme do další zátěže.
4. Pokud se u něčeho zasekneme, dáme si pauzu a odstup. Není výjimkou, že některé z dětí něco nechápe. Moje povaha mi káže do toho jít s ještě větší intenzitou. Musím však upřímně připustit, že to nefunguje. Výsledkem takového učení doma je jen ubrečené dítě a matka s vykřičeným, bolavým krkem. Látka rozhodně neustoupila a ani dítěti do hlavy nevstoupila. Jako prevenci tedy většinou sebe i dítě „donutím“ udělat pauzu.
5. Jestliže nevím, přiznám to. Stejně tak s chybou. I já udělám chybu. Zakrývat to a vymlouvat se vztah zrovna nepodporuje. Alespoň já to tak cítím. Tím, že připustím, že také dělám chyby (já dospělý a v očích dětí nejchytřejší), pak mohou vidět, že jediné
6. Cesta k pochopení. Nechávám dítěti prostor látku pochopit. Otázkami se jej snažím přivést k nápadu, jak to řešit. V maximální míře vynechávám ironii. Ano, samozřejmě mi občas ujede, když se mi zdá, že dítě nechápe dostatečně rychle. Některé látky však musím skutečně vysvětlit, protože je to úplně nové.

Vždy si uvědomte, že se na věc musíte dívat z pozice dítěte. Nemá vaše zkušenosti a mentální zkratky jsou pro něj náročné!

Vztek není motor, ale vybíječ

Naše velké téma je vztekání. Musím připustit, že i moje vlastní. I na mne se podepíše únava, stres z toho, co všechno se nakupilo, fakt, že mě to teď nebaví. Jakmile se něco nedaří podle  plánu a některý z těchto faktorů převáží, tak se u nás buď pláče a nebo vzteká. Ani jedno nás neposouvá. Nejlepším způsobem, jak to přežít učení doma, se ukázalo „vydržet“. Nechat emoci doslova projít. Za pár minut bývá po všem. Pokud ne, vkládám se do toho, zda ještě je třeba se vztekat nebo plakat.

Snažím se dítě přimět vyjádřit, co je za tou frustrací. Jakmile to vysloví, jsme schopni to začít řešit. Jekot: „Nech toho,“ nepomáhá. Hlášky typu: „Proč tak vyvádíš?“ případně falešné: „Mně se to líbí,“ také nejsou zrovna povzbuzující. Motivací není ani výhružka, že to vyhodím. To všechno jen přilévá do ohně vzteku. A zkušenost je jasná. Čím déle to trvá, tím později jsme schopni se k učení vrátit. Někdy k tomu už ten den nedojde. Navíc se cítíme jak po maratonu. Takže doporučení? Dýchat, opustit na chvíli místnosti, povinná pauza pro všechny.

Učí se a já pracuji

Jsou situace, kdy je třeba jen má fyzická přítomnost. Pak sedíme u stolu a každý má rozloženo to, co potřebuje. Děti se mohou ptát. Tedy rušit mě, jinými slovy. Pokud však potřebuji chvilku soustředění, pak musí počkat. Stačí gesto ruky.  Chce to trochu cviku, vypínat hluk, ale není to o mnoho horší než když nejste v kanceláři sami a druzí telefonují. Prostě svou pozornost přesunete k tomu, co děláte. Jak na to? Zkuste vnímat zvuk kláves nebo zvuk pera, kterým píšete. Naše uši umí vnímat jen jeden impulz a vězte, že najednou budete v místnosti sami.