Stres. Heslo moderní doby. Je to univerzální viník? Nebo poctivý učitel? Nepochybuji o tom, že tlak, který na sebe vyvineme, anebo se necháme pod tlak vtlačit někým či něčím z venku je pro náš organismus dlouhodobě neúnosný. Přesto si myslím, že stres má v našem životě místo. Jen nesmí hrát spolu se strachem hlavní roli. A to se snáze řekne, než udělá. Jak zvládnout stres byla i jedna z mých hlavních otázek. Jaká odpověď přišla?

Jak zvládnout stres v teoretické rovině

Pouček o tom, jak zvládnout stres jsem slyšela mnoho. Zkoušela jsem kde co. Výsledkem však bylo jen víc stresu. Sednout si do lotosového květu, v klidu dýchat a věnovat se svému tělu se v domácnosti, kde jsou děti dost dobře nedá. Občasný útěk do zamčeného pokoje klid také nevyvolávalo. Půlka mého analytického myšlení se totiž bavilo vymýšlením teorií, co všechno se za dveřmi katastrofického nebo alespoň traumatického děje. „Jdi na to prakticky,“ křičelo na mě podvědomí. Stejně mi to ale trvalo. Nejdřív jsem totiž musela zjistit, jak konkrétně u mě vypadá stres a připustit si, že se mi to děje.

Stres nám bere světlo

Proč jsem se vůbec stresem začala zabývat? Protože jsem příliš často křičela na své děti, vrčela na manžela a byla jízlivá v okamžicích, které mi byly nepříjemné. Jenže za moje vnitřní roz(po)ložení nemohli ti, na které jsem chrlila své stavy. Stres (i strach) dělá jednu neuvěřitelnou věc. Zatemňuje. Zúží prostor i situace a vy se místo slunečním dnem pohybujete temným sklepem s blikající baterkou.

Stres jako roznětka

Tlak, který jsem cítila uvnitř jsem se snažila vytlačit ven a vtlačit někomu jinému. Neříkám, že tento stav byl zcela vědomý. Já to ve své době cítila tak, že jsem jakási „oběť“ chycená v prostoru a čase, které všichni hází klacky pod nohy. Byly chvíle, kdy jsem se naopak vyhoupla do stavu, že jsem něco víc a ti ostatní ještě nedorostli mé výše. Obě schémata byla samozřejmě bludem. To, že jsem své nitro měla zaplněné tlakem nevytvářelo víc prostoru, ale spíš podhoubí připravené kdykoli vybuchnout. A vybuchovalo.

Jak zvládnout stres? Vědět, že je můj

Nejtěžší bylo přiznat si, že pokud s tím něco chci udělat, musím nějak já. Začala jsem zuřivě číst a studovat. A zde přišla fáze různých doporučení. Ve své podstatě nebyla špatná, jen technika, kterou někdo objeví je jeho vlastní cesta. Nikdo (i jeho nejlepší žáci) ji nemůže zopakovat. Důvod je prostý, každý máme jinou strukturu, naladění, zkušenosti, zázemí a chápání. A tak jsem časem opustila slepé následování a zkoušela se inspirovat a hledat „správný“ osobní uvolňující parfém.

Stres: Bublifuk vlastního nitra

Dalším překvapením bylo, že jsem se zpočátku často necítila lépe, ale hůř. Svět byl ještě těžší. V mých očích samozřejmě, světu bylo srdečně jedno, jaký náhled jsem na něj zvolila tentokrát. Důvod byl prostý. Jak jsem se vydala na cestu k sobě, potkávala jsem věci, které jsem dlouho před sebou ukrývala. Buď ze strachu, nebo proto, že jsem je v dané etapě svého života neuměla zvládnout. A jak tyto stavy vyplouvaly napovrch, bylo těžké se s nimi potkat. Vlastně je uvidět, ne je vyřešit. Jakmile jsem to však dokázala (někdy to opravdu trvalo a pořád něco trvá), najednou bublina tlaku praskla jako ta mýdlová. A místo pnutí se objevil prostor. K nádechu.

Nepotřebuji vědět, stačí, že se to děje

Zpočátku jsem měla potřebu tomu všemu rozumět. Dívat se na situaci z různých úhlů a vracet se k ní. Často praskla nějaká bublina a já nevěděla, co to bylo. Měla jsem tendenci pátrat. Jednou jsem si ale řekla, že to vlastně nepotřebuji vědět. Dovolila jsem si nevědět (i to byla v mém slovníku revoluce). To, čemu v procesu v danou chvíli nerozumím beru jako informaci. Někdy se k ní vrátím jinou cestou, jindy zapadne do správné části puzzle a já jen vím, že je součástí obrázku a nepotřebuji víc.

Tlak je naše osobní rozhodnutí

Tlak na nás je vyvíjen neustále. Velkým objevem pro mne bylo, že se to neděje zvenku, ale tlak si skrze vnější události vytvářím naprosto dobrovolně sama. Ano, vnější okolnosti mohou být těžké, ale to, jak k nim přistoupím je na mě. Bavím se o situacích, kdy mé dítě leží s horečkou přes čtyřicet nebo je v nemocnici a po úraze oka čeká na operaci. V těchto chvílích jsem pochopila, že jediné, co mohu v dané chvíli udělat je zůstat v přítomnosti. Zjistit, že ještě dýcháme, že nám stále tluče srdce. Jen okolnosti jsou jiné, než jsem si dokázala představit. Ne vždy mi to jde. Ale na pláč, žehrání na osud, hysterii a sebelítost bude čas. Pokud je budu ještě potřebovat.

Jak zvládnout stres doopravdy

Věřím, že každý má způsob, jak dopady stresu odbourat. Záměrně nepoužívám spojení odbourat stres. Ten zkrátka v našem životě místo má. Přeci jen je do jisté míry naším motorem. Jen bychom to auto neměli hnát na plný plyn 24 hodin 7 dní v týdnu 365 dní v roce. Co se osvědčilo mě? Obyčejnost okamžiků.

1. Meditace nemusí být sed v lotosovém květu. Velkým objevem pro mne bylo, že není jen jedna meditace (ta, co se sedí s rovnými zády a předstírá klid). Většinou jsem u ní vymyslela jídelníček na týden, zorganizovala kroužky a zjistila, kde co mám namožené. Meditace může být cokoli. Například vaření, umývání zástěny v koupelně, žehlení. Jde o okamžik, kdy jste plně se sebou. Ztratí se čas a vy jste s činností, kterou právě děláte.
2. Cvičím pro sebe.Stojí mi za to začít den pár jógovými pozicemi. Protáhnu tělo, rozproudím energii, a navíc mám pocit, že „cvičím“.
3. Procházky Fyzično je pro mne důležité. Pokud to jde, chodím na procházky (ne nejedu na kole, ne neběžím o život). Jdu a koukám, nechám hlavu spekulovat a blekotat. Zároveň sleduji, co je okolo mne, vnímám drobnosti a úplné obyčejnosti. Hlava časem ztichne a dívá se také. Začne být nápomocna a ukazuje mi i jiné možnosti pohledu. Fotím.
4. Lego. Ne, nedělám si legraci. Jedna z nejlepších meditací je pro mne uklízení lega. Ne stavění, ale rozkládání již rozpadlé tvorby a ukládání jednotlivých dílků na jejich místo. Ta radost, že vše je tam, kde má být a připraveno na znovuzrození. Má mysl vypíná a těší se jen z daného okamžiku.
5. Hlína a stromy. Příroda všeobecně je pro mne darem. Vůně lesa. Sázení květin. Dotýkání se trávy. Opět jednoduchosti. Sleduji ráda slunce nebo vítr, jak si pohrává s přírodou. Nebo se jen houpu v houpátku a vnímám živly okolo sebe.
6. „Co se mi děje teď?“ Obzvlášť ve chvílích, kdy se v mém okolí vytvoří velký tlak (třeba ten s koronavirem) se zastavuji a znovu se vracím do situace. Co se mi děje teď? Většinou zjistím, že pořád ještě nic. Nikdo nemáme razítko na zítra, proto nemá cenu se zabývat tím, co se může stát. Teď je to takhle. Vím, co mohu za sebe udělat, abych rizika zminimalizovala. To udělám, ale vybavit se stresem a strachem mi situaci neulehčí.