Když jsem byla malá, byl pro mě Mikuláš, čert a anděl takovou zkouškou na Ježíška. Ta divná skupinka osob, která chodila k nám domů, do školky a flákala se po ulicích měla přeci jasný cíl: odnést ty, co se nehodí a nechat tu ty, co se hodí. A já chtěla být mezi těmi, co zůstanou.

Básnička, trocha slz a… zůstávám

Poctivě jsem se naučila básničku, případně nějaký ten kousek na besídku a po náležitém předvedení jsem nakonec vyfasovala balíček sladkostí, pravda občas i s uhlím. Díky tomu jsem jednou dostala doslova hysterický záchvat, protože já se tolik snažila. Nicméně, pokaždé jsem si oddychla, že mě ten čert neodnesl. Byla jsem si totiž jako dítě moc dobře vědoma, že „zlobím“. Nechovám se totiž ani trochu podle toho, jak si moji rodiče představují. Jenže svět mi přišel zajímavý úplně jiným způsobem, než jak jej viděli oni.

Mikulášská tradice v dospělém věku

Postupně mi ta zvláštní mikulášská pachuť sebezpytování vyprchala. Strašidlem už pro mě nebyl čert, ale hořící termíny či nedodělaný projekt. Na to, že jsem v tom malém věku přemýšlela, jak „být hodná“ jsem zkrátka zapomněla. Respektive, postupem času jsem na to přišla. Začala jsem zvládat vše, co se ode mne vyžadovalo a často ještě víc. Tak jsem si přeložila „být hodná“. Protože jsem od podstaty poctivá a výkonná, šlo mi to v mnoha případech celkem snadno. Pokud mě toto přizpůsobení začalo ničit, zničila jsem to dřív já. Spálila mosty a vydala se o další iluzi chudší novým směrem. Když mi do života vstoupily mé děti a já se ocitla před další návštěvou Mikuláše, uvědomila jsem si, co všechno se ve mně změnilo.

Mikuláš aneb cukr a bič

V prvních letech života dcery jsme Mikuláše absolvovali. Připravili jsme balíčky, pozvali sousedy, kteří ji postrašili a já byla spokojená, že ji nepřipravím o „tradici“. Nestrašila jsem, že ji čert odnese a ona se na celou tu maškarádu dívala se zaujetím. Jak stárla, získala zkušenosti a absolvovala pár domácích scén, začal se její náhled na čerta měnit. Začala se ho bát. Jednou otevřela dveře a místo očekávané babičky za nimi stála tahle trojice. Strašlivě se lekla. Zabouchla před nimi dveře a utíkala se v panice schovat. V tu chvíli jsem si položila zajímavou otázku: Nejsem také trochu rodič Mikuláš? Který prostřednictvím andělského cukrátka snaží dítě přesvědčit (víceméně o čemkoli) a pomocí čertovského biče je potrestat, pokud není po jeho? A hlavně, chci si tímto šokovým způsobem pohrávat s citlivou psychikou svého dítěte?

Mikulášská partička v každodennosti

Jeden rok k nám čert přestal chodit. Nebylo to tak docela mé rozhodnutí, spíš zasáhla vyšší moc. Téma čertů a andělů však z našeho života paradoxně nevymizelo. Naopak se stalo intenzivnějším. Přesunulo se k večerním zvídavým dotazům například na téma nebe a peklo. Občas jsou to diskuze opravdu plodné. Dotýkáme se těžkých témat jako zodpovědnost, důsledky svého chování, ale také k tématu odměn, radosti, štěstí. Děti samy přicházejí se zajímavými postřehy. Najednou zjišťují, že se na věci nelze dívat „jen“ optikou dobře a špatně, protože ta je pokřivena subjektivním vnímáním. Co je pro jednoho dobré neznamená, že je dobré pro druhého. Cestou tedy není příslib nebe s anděli (když se budu chovat podle instrukcí někoho na úkor sebe) nebo strach z pekla a čertů (když si tvrdě půjdu za svým bez ohledu na okolnosti a okolí). Cestou je hledání vzájemného pochopení (nikoli však souhlas).

Mikulášský happy end?

Já sama jsem z čertů ještě trochu nervózní. Ale spíš proto, že je po tolika letech velmi těžké navazovat na sny a vize té malé holky, která ve mně někde pořád existuje. Nicméně, nelituji své životní cesty a už vůbec neviním nikoho z mých blízkých, že volil jiné strategie chování než byly se mnou v souladu. Vždyť teprve procházka „peklem“ (i když se jeví jako nesplněný sen) vás dovede k vnímání „nebe“ (darů, které ve svém životě máte). Na druhou stranu, pokojný pobyt v nebi vás nepřivede ke štěstí, neboť si neuvědomujeme, že to není jistota, ale dar. Ať se nám to líbí nebo ne, jen skrze protiklady můžeme nalézt střed.

Takže přeji všem, ať si toho svého vnitřního anděla i čerta hýčkáte. Oni vás skrze své kvality dovedou do toho místa, kde je uvidíte oba a nebudete mít touhu být ani dobrým, ani zlým. Prostě jen budete. Až to místo potkám, určitě vám o něm řeknu.