Mám ráda různé filozofické debaty, mám ráda zajímavé myšlenky, mám ráda spletité cesty uvažování. Neříkám, že se vším souzním, dovoluji si i nesouznít, ale baví mě to vnímat. Nic se však nevyrovná tomu, když některý z těchto virtuálních/myšlenkových okamžiků získá hmatatelnou podobu.

Vždy jsem překvapena, jak snadné to je. Jak najednou teorie získá na síle, když si na ni mohu sáhnout. Jak dostane smysl. A stačí k tomu pouhopouhé ranní kafe. Stačí se vlastně jen dívat, být pozorný k tomu, co se okolo děje. Jenže v tom je asi zakopaný pes. Kam se koukám?

To, jak jsme pozorní závisí na mnoha faktorech. Bohužel i na tom, kam nás naučili se dívat (ať už rodiče, společnost, přátelé, sociální bublina) a čemu jsme se názorově přizpůsobili. Často, aniž bychom si toho vlastně všimli. Někdy je však venkovní impulz natolik nápaditý, že mě to „probudí“. Pak se ptám: „Co krásného ještě přes všechen ten spěch, balast, teorie, strachy, představy… nevidím?“ Zjišťuji, že jedno usměvavý kafe dokáže můj den rozzářit mnohem víc než tisíc skvělých teoretických myšlenek a plánů.

Mám navíc podezření, že svět se nám ukazuje krásný, ale my si to těmi svými teoriemi a konstrukty komplikujeme. Hledáme něco víc v něčem, co už je samo o sobě dokonalé. Mám radost, že mi mé vnitřní vedení čas od času podstrčí vtipný šálek a já mám šanci si vzpomenout…