Čekání na tu vhodnou chvíli se občas pořádně protáhne. Obzvlášť, když chceme realizovat něco, čeho se vlastně docela bojíme anebo si změnu neumíme tak docela představit. Je jedno, zda je to shození pár kil, spuštění nového projektu anebo vysazení antikoncepce. Já osobně dokážu vymyslet tolik argumentů, proč tohle ještě není ten správný čas, že bych za to mohla po zfilmování získat nějakou zajímavou cenu. Bohužel mě tyto dokonalé scénáře ani trošku neposouvají směrem, kterým vlastně jít chci. Jen nevím, jak. Nezřídka se uchyluji k taktice: Začnu v pondělí. Začnu prvního. Začnu v nějaké zajímavé datum.

A víte co? Energie, kterou cítím v okamžiku, kdy má změna nastat a já místo do akce jdu do teoretického plánování se s tím „naplánovaným“ začátkem úplně vytratí. Mně pak nezbývá než přeplánovat začátek, ke kterému vlastně nikdy nedojde. Od jisté chvíle činím zdánlivě bezhlavá rozhodnutí. Jakmile pocítím volání k nějaké činnosti, změně anebo projektu, otevřu se té možnosti a vyčkávám. Někdy přichází realizace dřív, než by se mi hodilo a jindy zase později, než bych potřebovala. Tedy z hlediska očekávání, míním. Zpětně viděno najednou vnímám ty tiše neviditelné nitky, které vše pospojovaly v naprosto dokonalý celek.

Občas mi do života vtrhne něco, co jsem řekněme neplánovala. Nezřídka po čase (někdy to tedy trvá) zjistím, že je to „jen“ předstupeň něčeho, co jsem si přála. A tak i dnes, zůstanu otevřená možnostem a v mezičase si vychutnám kafíčko.