Sedíme spolu, tedy vlastně vedle sebe v obývacím pokoji. Zatímco já se snažím se sluchátky na uších dodělat práci, kterou jsem zatím nestihla, děti si našly tvořivou zábavu. Syn najednou zvedne hlavu a mě to donutí se na něj otočit. Kouká na mě se smutným pohledem. Sundavám sluchátka. „Mami, mně je líto těch notýsků, co dojdou,“ řekne mi a drží v ruce sešit plný nádherných obrázků. A já najednou vidím, že každý máme svůj nostýsek, kam svými činy, nekonáním, myšlenkami, emocemi zapisujeme vše, co nás potkává. Necháváme za sebou stopu. Někdy povedenější, jindy méně. Občas něco vytrhneme, jindy vynecháme list. Každopádně, jednou stránky dojdou.

Na rozdíl od života si syn mohl vzít nový blok a tvořit dál. My tuto možnost nemáme. Musíme vystačit s tím, co je nám dáno. Kouzlo je navíc v tom, že mi vlastně nevíme, kolik stránek v sešitě ještě zbývá. Bát se však, že jich nebude dost mi nové nepřidá. Naopak, přijdu i o ty, které momentálně mám. Další den totiž ten současný list otočí, ať jsem na něm něco vytvořila nebo ne. Čas nejde schovat do brašničky a nebo pod postel. Čas otáčí listy, ať se nám to líbí nebo ne. Za mě je tedy příjemnější si pokreslit, popsat, poskládat ty stránky, které mám k dispozici a třeba se těšit, že dostanu k dispozici ještě jeden, dva listy.

Než ten sešit dojde, je dobré si ho čas od času prohlédnout. Nemaluji náhodou pořád ta stejná témata? Jaké listy nemají obsah a naopak, ke kterým bych se ráda vrátila? Myslím, že máme v rukou ohromný nástroj, takový návod k použití sebe sama. Každý den získáváme nové zkušenosti a je na nás, zda z nich vytvoříme skutečný příběh a nebo jen nahodilé skvrny.