Poklady za dveřmi, které pro obyčejnost často už ani nevidíme…

Přesně tak si připadám pokaždé, když se vrátím z procházky se psem, mám rozzářené oči a přitom jsem nebyla nikde jinde než pár desítek metrů od domu. V parku, který s naším domem sousedí. Není dokonce ani obrovský. Kromě nevkusného „umění“, které zde občas vyroste zde není „nic“, co by vlastně stálo za pozornost, ale…

Tohle velké ale je přesně to, čemu mě naučil okamžik, kdy jsme si pořídili psa. Tohle velké ale totiž ukazuje, jak nevšední je všednost okolo nás. Tím, že tudy chodím tak často si uvědomuji, že nikdy není stejná. Stačí jiné světlo, jiné roční období, jiný čas, jiná moje nálada, jiné nastavení… Objevila jsem, kolik bylin nám tu roste, kolik plodů zde lze natrhat (včetně těch, co lze usušit, udělat z nich marmeláda, sirup nebo likér) a jak kouzelná umí být zákoutí v určitý čas.

Chodím čas od času zdravit strom, který podle mého vnímání tuto naši oblast stráží. Chodím se pokochat městko-horskou loukou, která tu dokáže vyrašit, když si nějaký úředník nevzpomene, že je třeba mít vše sterilně posekané. Chodím se nechat okouzlit světlem, které vytváří nové a nové scenérie. Jsem tu po tisící a přesto poprvé.

Ráda jezdím na výlety a „dovolené“, poznávat jiné kouty, ale ráda se také vracím. Když se pak procházím svými stezkami, jako bych se zdravila se starými známými a já zavnímala, co znamená „být doma“.

• 

• 

• 

• 

• 

•