Myslím si, že spokojenosti nelze dosáhnout skrze vnější podněty, ale z vnitřního nastavení, jak na tyto podněty reagujeme.

Pokud něco nejde podle našich představ, možná je to proto, že jsme si lepší variantu pro náš vývoj neuměli jednoduše představit. A tady vidím největší kámen úrazu. Nechat se překvapit je spojeno s určitým stupněm ohrožení. Často se přistihnu, že toužím po nějaké změně, ale jaksi bych ráda uchovala i určité prvky starého. A spolu s realizací změny se často nestačím divit, kam všude sáhne. A to se cukám a chci zpět něco, na co jsem byla zvyklá. Zastavuji proces a výsledkem je křeč. Učím se tedy na sebe a změny, které přirozeně přicházejí, jak se měním já, reagovat maximálně zdviženým obočím a u toho si třeba trochu zasprosťačit. Ne vždy se mi to povede, ale vnímám, že zatímco změnu nastartuji, její důsledky málokdy dohlédnu. Přijde mi, že jediným návodem na spokojené bytí je poznat sám sebe a jednat se sebou v souladu. A na to možná máme život… Abychom se skrze zkušenosti pochopili.

Spokojenost tedy dle mého názoru není stav (natož udržitelný), ale proces, kdy dokážeme být aktivní a zároveň nechat věci tak nějak samovolně dosednout na svá místa tak, aby nám to ladilo. Někdy se mi tyto sladěné okamžiky podaří uvnitř sebe zaslechnout, zavnímat. Jsem pak překvapená, jak moc se vše změní i navenek a i řada „nesmyslů“ získá nový smysluplný rozměr. A také si uvědomím, jak málo umí slova obsáhnout pocit a vnímání, které s tímto chvilkovým splynutím nastane.

Nenechme se uvěznit výrazy či obrazy „jak by“ a prožívejme si svou spokojenost tak, jak zrovna potřebujeme. To, že je opravdová poznáte jednoduše. Je vám se sebou dobře bez toho, že byste vyžadovali vnější potrvzení. Jakmile zmizí tlak na výkon (ano, i spokojenost se s tím pojí), uvolní se i okolí a vy se nestačíte divit, co všechno je možné.