Letos došlo v naší rodině k mnoha změnám. Největší podíl na tom nese situace týkající se v!ru s dobrým marketingem. Díky všemu, co se dělo a stále děje jsem si uvědomila, jak moc krátký život máme, a i když do něj nezasáhne významnější zdravotní malér, může se nám obrátit vzhůru nohama dost náhle z jiných příčin, jež jednoduše nemáme možnost ovlivnit.

Až potom…

Nejprve jsem se utěšovala, že to přejde. Pak se vztekala, když se ukazovalo, že se to víc komplikuje, než řeší. Nakonec jsem se rozhodla, že je to jednoduše výzva a jako mnohokrát předtím, záleží na mně, co s ní udělám. V mém myšlení se objevila malá skulinka. Právě ta dovolila nahlédnout na můj život skrze optiku „nesplněných“ přání, která neustále odkládám na čas „až se to bude víc hodit“. Najednou, v tomto bezčasí se ukázalo, že na mnohé je ten čas teď.

Teď?!

Začala jsem pomalu a polehoučku, a jak se zvláštní obruče sebekontroly a sebepřesvědčování „že to přece nemohu“ uvolňovaly, nadechla jsem se a pořídila psa. Najednou jsem vnitřně cítila, že je ten čas. Uvědomila jsem si, že i mnohokrát předtím jsem měla „pnutí“ něco udělat, ale analytická část ve mně předestřela neuvěřitelný seznam odboček, které je třeba udělat nejprve, než… Nemyslím si, že řešením jsou bezhlavá řešení a trucovité vymáhání „že mám právo a chci“, věřím však, že je dobré naučit se poslouchat vnitřní signály a pak do procesu realizace příliš nezasahovat. Jakmile jsem se totiž „rozhodla“, opravdu vnitřně, najednou to šlo ráz naráz. Hladce a rychleji. Jednoduše mi nebyl dán prostor na vyhnutí se akci.

Speciální kategorie

V očích dítěte je svět „jednoduchý“. Chtějí psa nebo cokoli jiného a není argumentu, proč něco nejde. Já dětem říkám generátor přání. Jak stárneme tuto citlivost na vlastní sny se obvykle snažíme minimalizovat. Je to snazší.  Nikdo nám totiž neřekl, že i když něco nevyjde anebo to nezískáme teď, zítra to nemůže být jinak. A tak v určité fázi založíme škatulku „nevyšlo“, hromadíme zde zvláštní zklamání, a hlavně se do ní moc nedíváme. A náš život těžkne.

Existuje čas?

Já na svůj sen musela čekat čtyřicet let. Ne kvůli svému okolí a okolnostem, ale kvůli té bolestivé škatulce, která vedle „nevyšlo“ měla v mém případě podtitul „nemůžeš“. Podívat se do ní a probrat staré hračky vyvolalo řadu vzpomínek. K mému překvapení ale spíše ozdravných. Uvědomila jsem si totiž, že už jsem malé dítě, a tak mám šanci se svým životem i sny něco reálně dělat. Neznamená to nakoupit zoo nebo prodat vše a vydat se na cesty. Znamená to, že lze najít způsob, jak pomalu ale jistě ke svému vnitřnímu naplnění kráčet.

Když neskočíš, nepoletíš

Jakmile se pes v naší rodině objevil, bylo to, jako by tam byl vždycky. Zaplul do našich rytmů a vybudoval nějaké nové tóny. Změnil a přetvořil mnohé v nás i v našem okolí. Ty chlupaté čtyři packy, vykulený výraz a obrovské psí srdce za to jednoduše stálo. Vězte, že i vy máte své sny, na které možná přišel čas teď. Já osobně jich ve škatulce ještě pár objevila… A o některých jsem zjistila, že už jsou dávno splněné. Jen mají jinou formu, kterou jsem si neuměla vlastně ani představit.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•