Příchod dítěte do rodiny má být okamžik maximálního štěstí, vrchol vztahu. U nás byl příchod dcery takovým šokem, že na nějaká vzletná pozitiva nezbylo místo. Šlo o holé přežití, a to jak ve fyzické, tak psychické rovině. To, že došlo k nějakým škodám, které bude třeba napravit se ukázalo až mnohem později. Až když se svět, jaký jsem znala začal hroutit do sebe a já se ocitla ve spirále zoufalství, kde se téměř ztratila i láska k dítěti.

Nejdřív povinnosti až potom zábava

Nevím, zda je to mé životní nastavení nebo naučená vlastnost, ale velmi záhy jsem pochopila, že větší klid budu mít, když splním své „povinnosti“ včas a řádně. Je jedno, zda šlo o uklizení hraček, domácí úkoly a nebo pracovní činnost. Pochopila jsem také, že stačí úkol splnit „akorát“, ne víc a ne míň. Pokud je to míň následuje mračení, pokud víc, nenásleduje pochvala, ale naopak příště těch povinností dostanu víc. A tak jsem životem plula napůl ospale a napůl trucovitě a vše dělala „akorát“. Sem tam jsem si střihla záchvat nadšení, za kterým rázem přišla životní facka. Pak jsem otěhotněla. Plánovaně a radost byla veliká. Zároveň se ale vloudil červík pochybností. Kdy přijde ta facka?

Hele, břicho

Během prvního těhotenství jsem ještě pracovala na obchodní pozici. Jezdila jsem napříč republikou, kontrolovala investice, řídila tým několika lidí. Těhotenství jsem moc nevnímala. Respektive jsem vnímala jen to, že se postupně přestávám vejít do všeho oblečení, na obličeji se mi tvoří divné žilnaté záležitosti a pohyb je čím dál těžší. Břicha jsem si pořádně všimla až v okamžiku, kdy přerostlo palce u nohou. Začala jsem totiž narážet do věcí. Přestaly platit dosavadní vzdálenosti. Jak přibývala váha, začaly mě bolet kyčle. Víc a víc. Netušila jsem, že ta facka se blíží. Bylo 25. listopadu a já si odpoledne sedla a už se nezvedla. Kyčle vypověděly službu. Záchrankou mě odvezly do nemocnice. Byla jsem v osmém měsíci těhotenství.

Už nejsem dva v jednom, teď ta láska k dítěti prosím

Trvalo ještě tři dny, než lékaři přistoupili k císařskému řezu. Moje i dcery tělo v té chvíli už nebylo v dobré kondici. Z celkové narkózy jsem se probudila na JIPu a jediné, co vnímala bylo, že bolest je tu se mnou stále, ale zmizelo břicho. Facka byla zde… V nemocnici v té době panovala karanténa, protože řádila chřipková epidemie (ach jaká podoba s tím koronavirem), takže k novorozencům nepouštěli nikoho z mimo nemocnice. A já se nemohla hýbat. Trvalo týden, než jsme se s dcerou poprvé viděly. Během té doby tam „sama“ ležela někde v plastovém nákupním koši a já se soustředila na to necítit.

Nejkrásnější moment a spousta otázek

První setkání s dcerou bylo tak silné, že jsem myslela, že mi pukne srdce. Poznala jsem ji okamžitě. Byla taková prťavá a moje! Postupně jsem své tělo přesvědčila, že budeme fungovat, vždyť tady byla „povinnost“ a tak jsme za měsíc už mířily domů. To, že ten největší šok ještě nemáme za sebou jsme v tu chvíli netušili. Bylo 21. prosince a já si svůj vánoční dárek vezla v náručí (tedy v autosedačce). Teprve doma mi došlo, že je to napořád! Moje povinnostní hlava se začala vařit. Láska k dítěti byla odsunuta „až“ na druhé místo. Bylo třeba toho tolik zařídit.

Splněný úkol není vše a kde je láska k dítěti?

Chtěla jsem být ta dokonalá. I když jsem s dětmi neměla pořádnou zkušenost, věřila jsem, že to prostě dáme, stačí jen sepsat úkoly a splnit je. V tom jsem přeci dobrá. Jenže život měl nachystán úplně jiný příběh. První roky byly šílené. O nějaké dlouhotrvající pozitivní vlně nemohla být ani řeč. Zdravotní problémy střídaly různé nečekané komplikace, dcera prořvala dny i noci, já se cítila vycucnutá a neschopná. Nic nefungovalo a úkolů přibývalo. Čím víc dcera chtěla kontakt, tím víc já už nemohla. Nechápala jsem ji ani sebe. Vždyť ta láska k dítěti byla přítomna, ale nemohla se přes samé úkoly, povinnosti ven. A propast se otevírala.

Příběh není jen první kapitola

Časem mi vše začalo vrtat hlavou. Fakt jsem taková ledová matka, že pro dceru nemám vřelé obětí a pochopení, trpělivost a taková ta milá slůvka? Došlo mi, jak první okamžiky dcery na tomto světě, strávila sama někde bez nás. Ano, lékaři tomu nepřikládají váhu, ale já jako matka prostě vím své. První roky života dcery byly navíc samá nemocnice a kontrola vynásobený naším stresem z pocitu selhávajících prvorodičů. První kapitola našeho života tedy je poněkud zapeklitá. Zároveň, toto období je součástí naší minulosti. Ať se mi to líbí nebo ne, proběhlo to takto. Točit se stále na tom, že „tady je nějaký viník“ mi příliš nepomáhalo. Rozhodla jsem se a zkouším vykročit jinudy. Nepopírám minulost, zároveň jí odmítám věnovat víc než jen historickou hodnotu.

Láska k dítěti: Ať se děje cokoli?

Dcera nepatří mezi jednoduché tvory. Je v mnoha směrech naprosto famózní, na druhou stranu dokáže vytvořit atmosféru zmaru, který postihne celou rodinu na dlouhé hodiny a někdy i dny. Křik, bouchání dveřmi, rozbíjení věcí, to vše známe. Známe i smích, souznění a radost. Přiznám se, že stále nevím, jak s těmi extrémy pracovat. Rady „to zvládneš“, „musíš se ovládat“ nepomáhají. Jsme natolik vycitlivělí na změny atmosféry, že i drobný záchvěv nám zvedne chlupy po celém těle. Nastartují se mechanismy maximálního stresu. Ne trošku, ne pozvolna. Z nuly na sto jedeme ve vteřinách. Zároveň vím, že hluboko uvnitř tu bytost velmi miluji. Do tohoto místa se uchyluji, když je nejhůř a má mozková povinnostní část ztrácí nad situací kontrolu. Vracím se odsud sice zraněná, ale s nadějí, že to zase nějak zvládneme. Učíme se, občas se vracíme, kde už jsme byli. Ano, start do života je důležitý okamžik, ale jak to ve finále bude je na nás. A někdy je to holt cesta trním.